O J. A. Komenském trochu jinak
Václav Hollar vytvořil tento portrét J. A. Komenského zřejmě v roce 1642, kdy se setkali v Anglii. (Kresba: Jiří Filípek)

*1592—†1670

Tento muž utržil od života mnoho ran, na něž nedokázal zapomenout, a přesto stále doufal, že vše se v dobré obrátí. Šťastné chvíle prožíval díky své nesporně prospěšné práci, a svým třem manželkám. Vyčítat bychom mu mohli snad jen to, že prozradil – ovšem v dobré víře – vzdělané švédské královně Kristýně existenci a místo uložení české rarity zvané Codex gigas. Tento největší rukopis světa zvaný také Liber gigas, Ďáblova kniha či Ďáblova bible totiž nechal Rudolf II. převézt roku 1594 z broumovského kláštera na Pražský hrad, kam švédská panovnice poslala roku 1648 své vojáky. Ti obsadili pražskou Malou Stranu a Hradčany, vyhledali správce sbírek Rudolfovy kunstkomory Dionysia Miseroniho (českého řezače a brusiče kamenů italského původu), který kodex pod pohrůžkou smrti připravil k transportu do Stockholmu. Dodnes je toto dílo k vidění ve švédské Královské knihovně, a do Prahy bylo před několika lety na jistý čas pouze zapůjčeno.

Místo narození nejisté, a prezidentská „trojpoklona“

V souvislosti s Komenského narozením se sice uvádí pouze datum 28. března 1592, ale jako jeho rodiště jsou ve hře tři moravská místa: Uherský Brod, Nivnice (nacházející se jižně od Uherského Brodu), kde měl otec pronajatý mlýn, a otcovo rodiště – Komňa u Bojkovic, ležící od Uherského Brodu na východ.

Proto musel roku 1992 pan prezident Havel, který při oslavách 400. výročí narození Komenského hodlal jeho rodiště navštívit, zvolit „trojúklonu“. Jelikož pamětní desky oslavence byly umístěny jak na domě v Uherském Brodě, tak v Nivnici i v Komně, poklonil se jeho památce u všech tří objektů.

Krátce po Komenského příchodu na svět se rodina přestěhovala do významného moravského centra jednoty bratrské – Uherského Brodu, kde otec coby vážený měšťan koupil kromě vinic jeden dům na náměstí a druhý na předměstí, a vychovával své děti v duchu zásad jednoty bratrské. Jenže idylku vystřídala tragédie. Když bylo Janovi dvanáct let, rodiče zemřeli zřejmě na mor, on žil další dva roky u tety z otcovy strany ve Strážnici, kde roku 1604 nastoupil na bratrskou školu, v níž mu výuka připadala nedostatečná a málo intenzivní. V květnu 1605 město vyhořelo a popelem lehly i dvorce na předměstí Uherského Brodu, které mu otec odkázal.

Další jméno, studium a návštěva pražské Betlémské kaple

Jan se nastěhoval k provdané sestře Markétě, ale její manžel ho považoval za příživníka, a tak se ho ujali členové jednoty bratrské. Díky nim studoval v letech 1608—1611 tříletou vyšší bratrskou školu v Přerově, kde byla vyučovacím jazykem latina, aby z ní studenti mohli odejít na vysokou školu kdekoli v Evropě.

Někdy v této době byl „určen k duchovenskému stavu v jednotě“, a protože bylo zvykem dávat „kněžským mládencům“ nová jména, začal být zván Amos. (Komeniologové a biblisté píšou jeho jméno zásadně bez čárky nad „A“.) V březnu roku 1611 nastoupil na německou (kalvínskou) akademii v Herbornu, na níž mu studium financoval majitel přerovského panství Karel Starší ze Žerotína (*1564—†1636).

V mládí prý Komenský nezkazil žádnou legraci a všechny bavil svým vtipem, ale zároveň si již tehdy připouštěl i jiné starosti než jeho spolužáci. Snad nejvíce mu vadil názor, že český jazyk musí zaniknout, neboť nedokáže vyjádřit vše, co latina. Kvůli tomu začal Jan Amos již v Herbornu sbírat české výrazy pro své budoucí dílo, jímž se měl stát velký česko-latinský slovník. Pracoval na něm čtyřicet let, ale slovník bohužel shořel v Lešně roku 1656.

Václav Hollar vytvořil tento portrét J. A. Komenského zřejmě v roce 1642, kdy se setkali v Anglii. (Kresba: Jiří Filípek)
Václav Hollar vytvořil tento portrét J. A. Komenského zřejmě v roce 1642, kdy se setkali v Anglii. (Kresba: Jiří Filípek)

V roce 1613 Komenský z Herbornu odešel, protože tamní škola neměla právo udělovat doktoráty. Jistý čas putoval po Německu, zaskočil si dokonce až do Amsterodamu (který byl tehdy třikrát větší než Praha), a v létě onoho roku se zapsal na teologickou fakultu univerzity v německém Heidelbergu, kterou zakončil teologickou disputací.

Zpět do Přerova to vzal přes Prahu, v níž se zastavil v Betlémské kapli, která byla modlitebnou české větve jednoty bratrské. Bydlel v přilehlém semináři a setkal se tu s některými učiteli, mezi nimiž byl i rektor sousedícího teologického semináře a jeho budoucí tchán Jan Cyrill (který v listopadu roku 1619 korunoval Zimního krále Friedricha Falckého).

V Přerově Komenský nejprve učil na tamní škole (kterou sám před lety absolvoval), roku 1616 se stal knězem a počátkem roku 1618 byl vyslán do Fulneku, bohatého města, ležícího na kupecké stezce po obou březích řeky Bečvy poblíž slezských hranic. Zde působil jako správce a kazatel tamního německého bratrského sboru i učitel školy, v níž se žáci měli – kromě obvyklých vyučovacích předmětů – důkladně naučit jak latinu, tak němčinu, aby mohli studovat na evropských vysokých školách.

Komenský se inspiroval u svých předchůdců a vyzkoušel školní divadlo

Didaktika neboli teorie výuky pro něj sice byla středem jeho zájmu, neboť byl přesvědčen, že vzdělání zajistí celosvětový mír, který považoval za nutný. Snil dokonce o tom, že se jednou ujme celosvětové vlády sbor mudrců, a lidé se budou domlouvat novým, „všesrozumitelným“ jazykem, nahrazujícím těžkopádnou latinu.

Nutno však říci, že to nebyl on, kdo odstartoval „léčbu“ evropského školství. On se „pouze“ nechal inspirovat svými zahraničními předchůdci, jejichž názory, s nimiž souhlasil, propagoval a k nimž navíc přidával vlastní doporučení. Byl nadšen, když pročítal návrhy různých autorů na to, aby výuka byla názorná, postupovala od jednoduchého ke složitému, aby učební látka byla podávána zajímavě a odpovídala věku žáků, a aby do škol mohly chodit i děti z chudých rodin, a to nejen chlapci, ale také dívky. Těšilo ho, že názornou výuku již uskutečňovali učitelé jednoty bratrské, kteří vodili žáčky třeba do dílen řemeslníků, aby viděli na vlastní oči, jak se vyrábějí věci běžné potřeby, a obdivoval výuku jezuitů. (Byl si ovšem vědom toho, že ti mají štědré sponzory, díky nimž mohli dbát i o „drobnosti“ typu, aby se v učebnách topilo a nedoléhal do nich pouliční ruch či aby světlo padalo na lavice žáků zleva.) Ocenil také to, že povinnou školní docházku i pro dívky otestovali již roku 1592 v jednom západoněmeckém vévodství a roku 1717 byla zavedena v celém pruském království. Komenský tyto novoty šířil a doplňoval, a některé vyzkoušel.

Takto vypadalo sedmihradské divadlo, při němž studenti hráli latinsky podle scénáře „Schola ludus“. (Kresba: Jiří Filípek)
Takto vypadalo sedmihradské divadlo, při němž studenti hráli latinsky podle scénáře „Schola ludus“. (Kresba: Jiří Filípek)

Komenského školní divadla

Skutečně osobně „otestoval“ školní divadlo, jemuž se věnovali jak učitelé jednoty bratrské, tak jezuitů.

Připravil projekty, které měly chlapcům usnadnit výuku latiny. Správně předpokládal, že když budou na scéně hovořit latinsky o „obyčejných“ věcech, nejenže se zbaví ostychu vystupovat na veřejnosti, ale hlavně si zapamatují latinská slůvka snáze, než když se je musí pouze biflovat.

Začal s tím s několika kolegy nejprve v Lešně, kde zinscenoval čtrnáct her různých autorů, při nichž hrála hudba, a někdy zpíval sbor. On připravil prokazatelně k předvedení dvě klasické divadelní hry.

Ke školnímu divadlu se vrátil za pobytu v sedmihradském Blatném Potoku, a protože zde nesměl nacvičit klasické hry, připravil na přelomu let 1653/1654 představení jiného druhu. Při nich chlapci přicházeli před diváky s různými rekvizitami v ruce (nerosty, rostliny, kameny, kovy, plody stromů, výrobky či nástroje) a předváděli některé činnosti: oráč oral brázdy, mlatec se oháněl cepem a zbavoval obilí pomocí fukaru plev, švec předváděl kůže, kopyto a šídlo, k vidění tu byl hrnčířský kruh i tkalcovský stav apod.

Pro představu uvedu část dialogu (samozřejmě v českém překladu) z pasáže zaměřené na zemědělství, v níž se na scéně objevil oráč provázen chlapcem, dvěma ženci a dvěma mlatci, všichni drželi své zemědělské nástroje, a královský dvořan Apollonius pokládal např. oráči otázky; nejprve požádal, aby „herec“ vysvětlil smysl své práce, na což přišla (latinská) odpověď:

Oráč: „Zpracovávám pole kvůli chlebu.“

Apollonius: „Co to znamená – zpracovávat pole?“

Oráč: „Připravit je k setbě, potom osít a nakonec sklidit úrodu.“ 

Apollonius: „A jak připravuješ pole?

Oráč: „Jestliže dostanu půdu nezoranou, zarostlou hložím, nejdříve vymýtím porost touto motykou.“ 

Apollonius: „Jak provádíš orbu?

Oráč: „Zde můj hoch pohání bodcem voly zapřažené do pluhu, já pak jednou rukou tlačím rádlo do půdy, druhou odhrnuji z něho hlínu touto otkou. Když dojdeme na konec brázdy, otočíme pluh, a to činím tolikrát, až je celé pole zoráno.“

Chlapci byli nadšeni a ochotně zkoušeli své herecké role i ve volném čase, představení se konala během školního roku asi v šestitýdenních intervalech a odehrávala se většinou na školním dvoře; jen za špatného počasí se využívalo kryté sloupořadí školní koleje.

Jelikož Komenský musel opustit Sedmihradsko, odehrálo se jeho poslední představení 2. června 1654 na dvoře potockého zámku. Při jeho odchodu z Blatného Potoka ho provázeli vděční studenti daleko za městské hradby.

Komenský představil nejoblíbenější dětské hry ve své slavné knize Orbis pictus takto: „Chlapci hrávají v kuličky (1) nebo házejí koulí (2) do kuželek (3) nebo holí (4) usměrňují kuličku skrz kroužek (5) nebo káču (6) pohánějí bičem (7) nebo střílejí z foukací trubice (8) a kuše (9) nebo chodí na chůdách (10) nebo se houpají a odrážejí na houpačkách (11).“ (Kresba: Jiří Filípek)
Komenský představil nejoblíbenější dětské hry ve své slavné knize Orbis pictus takto: „Chlapci hrávají v kuličky (1) nebo házejí koulí (2) do kuželek (3) nebo holí (4) usměrňují kuličku skrz kroužek (5) nebo káču (6) pohánějí bičem (7) nebo střílejí z foukací trubice (8) a kuše (9) nebo chodí na chůdách (10) nebo se houpají a odrážejí na houpačkách (11).“ (Kresba: Jiří Filípek)

V této souvislosti je nutno zdůraznit, že „scénář“ pro tato představení nazval Komenský „Schola ludus“, což v překladu znamená „Škola hrou“. Při psaní textu vycházel ze svého nejslavnějšího díla „Orbis sensualium pictus“ vydaného roku 1658 v Norimberku (zkráceně Orbis pictus neboli Svět v obrazech) a tvořeného z větší části dětskou obrázkovou encyklopedií a z menší části jazykovou učebnicí. Jinak řečeno „Schola ludus“ je pro divadlo přepsaný text knihy „Orbis pictus“.

Pochvalou Komenského didaktických aktivit nad jiné cennou bylo to, že jeho návrhy prokazatelně zaujaly autora první rakouské školské reformy z roku 1775 – opata Johanna Ignaze Felbigera (*1724—†1788) působícího v augustiniánském klášteře v Zaháni (dnešní polské Żagańi). Felbinger se na Komenského jmenovitě odvolával v jednom ze svých spisů, a některé prameny mu dokonce vytkly, že „pouze detailně rozvádí naznačené myšlenky od Učitele národů a upravil je potřebám doby, ve které působil“.

Tři manželky a několik „pé“

Protože jednota bratrská nevyžadovala celibát, mohl se Komenský oženit.

Poprvé si vzal 19. června 1619 Magdalenu Vizovskou (*1596—†1622), kterou poznal již roku 1618 v Přerově, a ve Fulneku s ní prožil – jak vzpomínal – tři nejkrásnější léta svého života. Nejenže tehdy mohl svobodně učit a kázat, ale doma ho čekal její úsměv, narodil se mu zde první syn a druhé dítě čekali. Lidé vídali Komenského, jak se starším synkem chodí na procházky do přírody, ten mu přinášel lístečky, kvítky či různé broučky a on mu o nich vyprávěl.

Pochopitelně těžce nesl, že po Bílé hoře, respektive v květnu 1621, musel rodinu opustit. Později poslal Magdaleně dopis, začínající slovy: „Manželko má milá, klenote můj po Pánu Bohu nejdražší!“ Je to jediný jeho dopis zachovaný z tohoto období, ale Komenský se nikdy nedozvěděl, zda si ho manželka přečetla; zemřela totiž roku 1622 s oběma synky na mor.

Roku 1624 se dvaatřicetiletý vdovec oženil s Marií Dorotou Cyrillovou (*1602—†1648), s níž prožil čtyřiadvacet let. Poznal ji v Brandýse nad Orlicí, když navštěvoval (nám již známého) otce Jana Cyrilla, líbilo se mu rodinné zázemí Cyrillových a díky tomu si stále více uvědomoval, jak prázdný je jeho vlastní domov. Navíc Dorotka byla dívka rozvážná, klidná, statečná a spolehlivá, velmi se mu líbila a těšilo ho, že mu ochotně opisovala spisy, takže ji v létě onoho roku požádal o ruku.

V tomto manželství se mu narodily čtyři děti: tři dcerky – Dorota Kristina (*1627—†1654), Alžběta (*1628/9—?) a Zuzana (*1643—?), a jeden synek, jenž dostal jméno Daniel (*1646—†1694). Jenže za Komenského působení ve Švédsku (viz níže) onemocněla Marie Dorota plicní chorobou, několikaměsíční léčení nepomáhalo, a protože chtěla odjet domů, tedy do Lešna (kde Komenští před odjezdem žili), vydali se v létě 1648 – navzdory varování lékařů – na cestu. Do Lešna sice dojeli, ale druhá paní Komenská zde 26. srpna zemřela, takže Jan Amos zůstal sám se dvěma nezaopatřenými dětmi – dvouletým Danielem a pětiletou Zuzankou. (Nejstarší Dorota Kristina se odstěhovala s manželem kazatelem Janem Militorem ke sboru na Spiši, a mladší Alžběta se roku 1649 provdala za Petra Hrnčíře – latinsky Figulu – Jablonského.)

Dvojnásobný vdovec nemohl dlouho pouze truchlit, protože obě malé děti potřebovaly ženskou ruku, a tak se ve svých sedmapadesáti letech oženil potřetí. Jeho vyvolenou se roku 1649 stala – na zbývajících jedenadvacet let – dvacetiletá Jana Gajusová (Gausová) (*asi 1629—†asi 1715), dcera bývalého Komenského spolužáka ze studií. Jana prý byla tichá, obětavá a s pochopením přijímala to, že manžela jeho práce odvádí často z domova. Odstěhovala se s ním do Amsterodamu, a tam také později seděla u jeho lůžka, když umíral.

Ve škole se obvykle neučí to, že Komenský sice považoval rodinu za významnou, ale propagoval tehdy obvyklý úzus, že do výběru partnera mají zasahovat rodiče, a snažil se prosazovat princip, aby se nastávající manželé „doplňovali; bohatý má být oženěn s chudou, chudý s bohatou“, neboť „kvalita potomstva závisí také na hmotném zajištění manželství“. Byl také všemi deseti pro „silnou patriarchální otcovskou moc“ a tvrdil, že otec má být tím, kdo formuluje jakési rodinné desatero, jímž se ostatní členové rodiny musí řídit. Hlásal také, že muž má při výběru manželky postupovat podle zásady, kterou formuloval slovy: „Manželka budiž vybírána s třemi P. To jest pobožná, počestná, prozíravá, a je-li možno též pěkná a peněžitá“. Vše nasvědčuje tomu, že jeho výběr manželek byl „pětipéčkový“.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové. Její medailonek najdete tady.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.