Na čem si pochutnávali v minulosti Pražané
Takto vypadá šestivousková mřenka (Kresba: Jiří Filípek)

K oblíbeným lahůdkám našich předků patřily malé rybičky zvané pražské grundle, na které se v minulosti chodívalo ponejvíce do Podskalí, Podolí a do Braníka. Kocourkovští učitelé o nich zpívali v parodii na Hašlerovu píseň, že „nám z té naší lásky zbyly jen ty grundle v Podolí.“

Nebyla grundle jako grundle 

Název těchto rybiček je zkomoleninou německého slova der Gründling, což je v češtině řízek obecný (Gobio gobio) neboli hrouzek obecný. Bývaly malé a štíhlé, na délku měřily obvykle asi 10 cm, a jejich hlava byla „vyzdobena“ vousky. 

Podobně však vypadaly i další rybičky, jimž Pražané říkali grundle. Především šlo o mřenku mramorovanou (Barbatula barbatula), pro níž je typické, že má šest vousků a žije – na rozdíl od dalších vodních kolegyň – převážně u dna potoků, zatímco ostatní plavou o nějaké „patro“ výše.

Takto vypadá šestivousková mřenka (Kresba: Jiří Filípek)
Takto vypadá šestivousková mřenka (Kresba: Jiří Filípek)

Pojídaly se obvykle celé s hlavou i vnitřnostmi

Opláchnuté rybičky se nejprve co nejdříve po vytažení z vody nasolily, a nechaly se leknout ve víně nebo v mléce. Smažily se buď v trojobalu (mouce, vejcích a strouhance), ev.bez něj, nebo pouze v mouce, pokmínované a pečené na sádle, či se vařily ve vinném octě.

Po usmažení byly tak křehké, se nedaly napichovat, a tak se jedly rukama, podávaly se s chlebem a křenem, a zapíjely se branickým ležákem. Správné grundle neměly být cítit bahnem, ale i když ty, které žily ve Vltavě, někdy trochu cítit byly, hosté to prý tolerovali. 

Bez nežádoucí příchutě bývaly grundle – hrouzci obecní, lovení v Botiči, kteří tu prý žijí ještě dnes.

Ilustrace zachycuje jednu z restaurací z roku 1907, kde se podávaly skvělé grundle. Nesla název Na Dolejší, a nacházela se u dn. podolského Ústavu pro péči o matku a dítě. (Kresba: Jiří Filípek)
Ilustrace zachycuje jednu z restaurací z roku 1907, kde se podávaly skvělé grundle. Nesla název Na Dolejší, a nacházela se u dn. podolského Ústavu pro péči o matku a dítě. (Kresba: Jiří Filípek)

Pro mřenky se hloubily „rybníky“

Již v 16. století švýcarský lékař Conrad Gessner tvrdil speciálně o mřenkách, že mají maso nejen lahodné, ale také snadno stravitelné, takže je mohou jíst i lidé nemocní. Proto se u nás hloubily pro chov mřenek na mnoha panstvích i církevních pozemcích menší jámy, dlouhé asi tři metry a jeden metr hluboké, jimiž musela neustále proudit voda a které byly vyložené košatinami. Důležité bylo napěchovat mezi košatinu a zeminu vrstvu ovčí mrvy, aby se z ní dostávali do vody drobní živočichové, zejména larvy hmyzu, jimiž se mřenky živily. Nepodařilo se mi zjistit, zda se tyto jámy budovaly i na území metropole.

Rybaření čeřenem (Kresba: Jiří Filípek)
Rybaření čeřenem (Kresba: Jiří Filípek)

Lovily se především čeřenem, ale i cedníkem

Vzhledem k tomu, že grundle byly malé a štíhlé, protáhly by se každou rybářskou sítí, takže se na ně používaly výlučně husté čeřeny, z nichž se ani ony nedokázaly vysvobodit. Jenže když bylo u nás čeřenování na Vltavě zakázáno, začaly rybičky ustupovat ze slávy. 

V Botiči prý hrouzky obecné lovili lidé někdy pomocí hustých cedníků.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.