Na čem si pochutnávali v minulosti Pražané
Takto vypadá šestivousková mřenka (Kresba: Jiří Filípek)

K oblíbeným lahůdkám našich předků patřily malé rybičky zvané pražské grundle, na které se v minulosti chodívalo ponejvíce do Podskalí, Podolí a do Braníka. Kocourkovští učitelé o nich zpívali v parodii na Hašlerovu píseň, že „nám z té naší lásky zbyly jen ty grundle v Podolí.“

Nebyla grundle jako grundle 

Název těchto rybiček je zkomoleninou německého slova der Gründling, což je v češtině řízek obecný (Gobio gobio) neboli hrouzek obecný. Bývaly malé a štíhlé, na délku měřily obvykle asi 10 cm, a jejich hlava byla „vyzdobena“ vousky. 

Podobně však vypadaly i další rybičky, jimž Pražané říkali grundle. Především šlo o mřenku mramorovanou (Barbatula barbatula), pro níž je typické, že má šest vousků a žije – na rozdíl od dalších vodních kolegyň – převážně u dna potoků, zatímco ostatní plavou o nějaké „patro“ výše.

Takto vypadá šestivousková mřenka (Kresba: Jiří Filípek)
Takto vypadá šestivousková mřenka (Kresba: Jiří Filípek)

Pojídaly se obvykle celé s hlavou i vnitřnostmi

Opláchnuté rybičky se nejprve co nejdříve po vytažení z vody nasolily, a nechaly se leknout ve víně nebo v mléce. Smažily se buď v trojobalu (mouce, vejcích a strouhance), ev.bez něj, nebo pouze v mouce, pokmínované a pečené na sádle, či se vařily ve vinném octě.

Po usmažení byly tak křehké, se nedaly napichovat, a tak se jedly rukama, podávaly se s chlebem a křenem, a zapíjely se branickým ležákem. Správné grundle neměly být cítit bahnem, ale i když ty, které žily ve Vltavě, někdy trochu cítit byly, hosté to prý tolerovali. 

Bez nežádoucí příchutě bývaly grundle – hrouzci obecní, lovení v Botiči, kteří tu prý žijí ještě dnes.

Ilustrace zachycuje jednu z restaurací z roku 1907, kde se podávaly skvělé grundle. Nesla název Na Dolejší, a nacházela se u dn. podolského Ústavu pro péči o matku a dítě. (Kresba: Jiří Filípek)
Ilustrace zachycuje jednu z restaurací z roku 1907, kde se podávaly skvělé grundle. Nesla název Na Dolejší, a nacházela se u dn. podolského Ústavu pro péči o matku a dítě. (Kresba: Jiří Filípek)

Pro mřenky se hloubily „rybníky“

Již v 16. století švýcarský lékař Conrad Gessner tvrdil speciálně o mřenkách, že mají maso nejen lahodné, ale také snadno stravitelné, takže je mohou jíst i lidé nemocní. Proto se u nás hloubily pro chov mřenek na mnoha panstvích i církevních pozemcích menší jámy, dlouhé asi tři metry a jeden metr hluboké, jimiž musela neustále proudit voda a které byly vyložené košatinami. Důležité bylo napěchovat mezi košatinu a zeminu vrstvu ovčí mrvy, aby se z ní dostávali do vody drobní živočichové, zejména larvy hmyzu, jimiž se mřenky živily. Nepodařilo se mi zjistit, zda se tyto jámy budovaly i na území metropole.

Rybaření čeřenem (Kresba: Jiří Filípek)
Rybaření čeřenem (Kresba: Jiří Filípek)

Lovily se především čeřenem, ale i cedníkem

Vzhledem k tomu, že grundle byly malé a štíhlé, protáhly by se každou rybářskou sítí, takže se na ně používaly výlučně husté čeřeny, z nichž se ani ony nedokázaly vysvobodit. Jenže když bylo u nás čeřenování na Vltavě zakázáno, začaly rybičky ustupovat ze slávy. 

V Botiči prý hrouzky obecné lovili lidé někdy pomocí hustých cedníků.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové. Její medailonek najdete tady.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.