Martinický palác kopíroval zčásti královský palác
Martinický palác patří k chloubám Hradčanského náměstí. (Foto: Miloslav Čech)

Vyrostl na Hradčanském náměstí čp. 67/8 v místech, kde ve 2. polovině 14. století stály čtyři gotické domy, které však poničil v roce 1541 tragický požár Malé Strany a Hradčan. Jeho nejslavnější éra začala roku 1589, kdy po renesanční přestavbě přešel i se zahradou do majetku Martiniců.

Rostl do krásy i do stran, a dostal malované stropy

Bezdětný Jiří Bořita z Martinic začal s razantní přestavbou paláce a nechal vytvořit sgrafita. V přestavbě pokračoval jeho synovec Jaroslav Bořita z Martinic, který dal roku 1620 přistavět dům na sever (směrem k Jelenímu příkopu), přestavěl jižní křídlo a prodloužil křídlo východní. 

Za zmínku stojí, že v přístavbě táhnoucí se směrem k Jelenímu příkopu připomínal palác v polovičním měřítku Starý královský palác vč. obdoby Vladislavského sálu. Čtyřikrát ženatý Martinic obýval s rodinou místnosti orientované do dvora, zatímco okna hostinských pokojů vedla na náměstí. 

Jak vidíme, některá políčka kazetových stropů zůstala prázdná. (Foto: Miloslav Čech)
Jak vidíme, některá políčka kazetových stropů zůstala prázdná. (Foto: Miloslav Čech)

Po defenestraci byl veškerý majetek Martiniců zabaven, ale když se z okna vyhozený Jaroslav Bořita vrátil roku 1622 z Vídně do Prahy, byl povýšen na říšského hraběte a vše získal zpět. Po roce 1649, kdy zemřel, nechala jeho čtvrtá manželka Barbora doplnit síně malovanými trámovými stropy a k hlavnímu sálu byla připojena kaple s pozoruhodnou výzdobou.

Kvůli nájemnému se palác změnil na činžovní dům 

Když v roce 1788 Martinicové vymřeli po meči, byly v paláci už jen kanceláře, a roku 1799 ho jedna členka rodu prodala. Nová majitelka si ponechala pro sebe pětipokojový byt, zbylé prostory dala přestavět na 25 nájemních bytů a vyčlenila místo i pro policejní strážnici. Nechala také přepatrovat velký sál.

Martinický palác patří k chloubám Hradčanského náměstí. (Foto: Miloslav Čech)
Martinický palác patří k chloubám Hradčanského náměstí. (Foto: Miloslav Čech)

Další majitelka zřídila v paláci dokonce 70 bytů, a v roce 1840 tu vznikla mj. pekařská pec a zámečnická dílna; malá domácí kaple byla používána jako spižírna.

Poslední nájemník se odstěhoval teprve roku 1967. 

Krásu Martinického sídla zachránila – kromě Josefa II. – ošuntělá sgrafita

V 50. letech 20. století byly provedeny částečné opravy zubožených sgrafit a začala se chystat generální rekonstrukce paláce, která proběhla v letech 1967—1973. Než se stal v letech 1974 až 1994 (kdy začaly restituce) sídlem Útvaru hlavního architekta hl. m. Praha, zakrývaly se podlahy, instalovalo se ústřední topení s litinovými radiátory, ale zároveň byly objeveny dosud zakryté dřevěné malované stropy. To nařídil Josef II. v rámci protipožárních opatření, takže byly za jeho vlády podbity rákosem a omítnuty. 

Ze sgrafit Martinického paláce si představíme alespoň to, které je orientované do Kanovnické ulice a zachycuje Josefa u faraona. Tento výjev souvisí se známým biblickým faraonovým snem o sedmi tučných a sedmi hubených kravách, a sedmi plných a sedmi hluchých (bezzrnných) klasech, který Josef vysvětlil jako návod k tomu, aby vládce předzásobil zemi před hladomorem. (Foto: Miloslav Čech)
Ze sgrafit Martinického paláce si představíme alespoň to, které je orientované do Kanovnické ulice a zachycuje Josefa u faraona. Tento výjev souvisí se známým biblickým faraonovým snem o sedmi tučných a sedmi hubených kravách, a sedmi plných a sedmi hluchých (bezzrnných) klasech, který Josef vysvětlil jako návod k tomu, aby vládce předzásobil zemi před hladomorem. (Foto: Miloslav Čech)

Stropy jsou tvořeny několika tisíci dřevěných desek o celkové ploše asi 1400 m², nacházejí se ve většině místností, a téměř na všech byly vymalovány alegorické výjevy ze světa flory i fauny a pohádek, přičemž žádný motiv se neopakuje. Je zde také na 520 políčkách vypsán štětcem na dřevě celý seriál přísloví a poučení.

Rekonstrukci usnadnily zachované zápisky a nákresy, které provedl syn jedné z majitelek domu, nadšený památkář. Palác byl zpřístupněn veřejnosti 1. září 2007.

Součástí historie paláce bylo i jedinečné muzeum 

Šlo o Muzeum historických hudebních automatických strojů, mechanických gramofonů a fonografů z let 1870—1940, nabízející expozice soukromých sbírek; mnoho exponátů pocházelo z dílen českých mistrů. Byly tu k vidění mj. orchestriony, Edisonův fonograf, píšťalové a harmoničkové stroje, ale mě nejvíce překvapily čtvercové gramofonové desky. 

V bývalém zdejším muzeu si návštěvníci mohli vyžádat, aby jim průvodce jakýkoli hrací stroj pustil. (Foto: Miloslav Čech)
V bývalém zdejším muzeu si návštěvníci mohli vyžádat, aby jim průvodce jakýkoli hrací stroj pustil. (Foto: Miloslav Čech)

Bohužel muzeum se muselo vystěhovat, a palác nyní patří soukromému majiteli.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové. Její medailonek najdete tady.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.