Vyrostl na Hradčanském náměstí čp. 67/8 v místech, kde ve 2. polovině 14. století stály čtyři gotické domy, které však poničil v roce 1541 tragický požár Malé Strany a Hradčan. Jeho nejslavnější éra začala roku 1589, kdy po renesanční přestavbě přešel i se zahradou do majetku Martiniců.
Rostl do krásy i do stran, a dostal malované stropy
Bezdětný Jiří Bořita z Martinic začal s razantní přestavbou paláce a nechal vytvořit sgrafita. V přestavbě pokračoval jeho synovec Jaroslav Bořita z Martinic, který dal roku 1620 přistavět dům na sever (směrem k Jelenímu příkopu), přestavěl jižní křídlo a prodloužil křídlo východní.
Za zmínku stojí, že v přístavbě táhnoucí se směrem k Jelenímu příkopu připomínal palác v polovičním měřítku Starý královský palác vč. obdoby Vladislavského sálu. Čtyřikrát ženatý Martinic obýval s rodinou místnosti orientované do dvora, zatímco okna hostinských pokojů vedla na náměstí.
Po defenestraci byl veškerý majetek Martiniců zabaven, ale když se z okna vyhozený Jaroslav Bořita vrátil roku 1622 z Vídně do Prahy, byl povýšen na říšského hraběte a vše získal zpět. Po roce 1649, kdy zemřel, nechala jeho čtvrtá manželka Barbora doplnit síně malovanými trámovými stropy a k hlavnímu sálu byla připojena kaple s pozoruhodnou výzdobou.
Kvůli nájemnému se palác změnil na činžovní dům
Když v roce 1788 Martinicové vymřeli po meči, byly v paláci už jen kanceláře, a roku 1799 ho jedna členka rodu prodala. Nová majitelka si ponechala pro sebe pětipokojový byt, zbylé prostory dala přestavět na 25 nájemních bytů a vyčlenila místo i pro policejní strážnici. Nechala také přepatrovat velký sál.
Další majitelka zřídila v paláci dokonce 70 bytů, a v roce 1840 tu vznikla mj. pekařská pec a zámečnická dílna; malá domácí kaple byla používána jako spižírna.
Poslední nájemník se odstěhoval teprve roku 1967.
Krásu Martinického sídla zachránila – kromě Josefa II. – ošuntělá sgrafita
V 50. letech 20. století byly provedeny částečné opravy zubožených sgrafit a začala se chystat generální rekonstrukce paláce, která proběhla v letech 1967—1973. Než se stal v letech 1974 až 1994 (kdy začaly restituce) sídlem Útvaru hlavního architekta hl. m. Praha, zakrývaly se podlahy, instalovalo se ústřední topení s litinovými radiátory, ale zároveň byly objeveny dosud zakryté dřevěné malované stropy. To nařídil Josef II. v rámci protipožárních opatření, takže byly za jeho vlády podbity rákosem a omítnuty.
Stropy jsou tvořeny několika tisíci dřevěných desek o celkové ploše asi 1400 m², nacházejí se ve většině místností, a téměř na všech byly vymalovány alegorické výjevy ze světa flory i fauny a pohádek, přičemž žádný motiv se neopakuje. Je zde také na 520 políčkách vypsán štětcem na dřevě celý seriál přísloví a poučení.
Rekonstrukci usnadnily zachované zápisky a nákresy, které provedl syn jedné z majitelek domu, nadšený památkář. Palác byl zpřístupněn veřejnosti 1. září 2007.
Součástí historie paláce bylo i jedinečné muzeum
Šlo o Muzeum historických hudebních automatických strojů, mechanických gramofonů a fonografů z let 1870—1940, nabízející expozice soukromých sbírek; mnoho exponátů pocházelo z dílen českých mistrů. Byly tu k vidění mj. orchestriony, Edisonův fonograf, píšťalové a harmoničkové stroje, ale mě nejvíce překvapily čtvercové gramofonové desky.
Bohužel muzeum se muselo vystěhovat, a palác nyní patří soukromému majiteli.
