Karel Sabina (*1813—†1877) byl znám jako konfident, a kvůli tomu se stal černou postavou české historie. Nic na tom nezměnil fakt, že původně byl ostrým kritikem absolutismu a že jeho literární činnost zahrnuje i libreto ke Smetanovým Braniborům v Čechách a Prodané nevěstě.
Nespolehlivý vychovatel
V této funkci působil na počátku 40. let 19. století ve smíchovské vile Porgesů zvané Portheimka. Jednou si půjčil od paní Portheimové – pod záminkou jízdy na matčin pohřeb – kočár i s kočím, ale ve skutečnosti se nechal odvézt s komornou Josefinou Schönauerovou, s níž se sblížil, do svého pronajatého bytu, aby si užili soukromí. Vrátili se pozdě, takže zaměstnavatelka nemohla odjet do divadla, kočí vše prozradil a Sabina i Josefína dostali výpověď.
V roce 1844 se jim narodila dcera Eufrosina a o dva roky později syn Alois, a vzali se roku 1849, krátce před Sabinovým zatčením.
Místo provazu předčasné propuštění
Do revolučního hnutí roku 1848 se Sabina aktivně zapojil jako vůdčí osobnost těch, kteří chtěli ukončit absolutismus. Zatčen byl 10. května 1849, a obviněn za údajnou přípravu protirakouského spiknutí pod vlivem ruského revolucionářského „snílka“ M. A. Bakunina, a ve vyšetřovací vazbě strávil tři a půl roku.
Rozsudek vynesený v květnu 1852 původně zněl: trest smrti provazem a náhrada soudních výdajů, ale nakonec byl zmírněn na 18 let těžkého žaláře v Olomoucké pevnosti. Vězení však opustil již 27. června 1857, neboť dostal jako většina politických vězňů milost.
Policejní ředitel si vybral dobře
Krátce na to potřeboval policejní ředitel baron Anton Päumann doplnit tým svých konfidentů, a tak si v červnu 1859 pozval na policii i bývalého vězně, o němž bylo známo, že neudrží korunu, a že za peníze je ochoten udělat cokoli. Nemýlil se, a jakmile Sabina zjistil, že bude dostávat měsíčně 100 zlatých a navíc se budou více tisknout jeho knihy, nabídku na spolupráci s policií přijal. (Pro představu: roku 1860 stála kráva 20—35 zlatých.)
Dostal krycí jméno Roman, a ihned v červenci začal dodávat informace o opozici včetně jejích plánů, protože se nadále zúčastňoval různých akcí. Jedna z jeho zpráva sdělovala: „Byl zde i Neruda, kterýž pravil: my bychom vzhůru k nebesům, jsme však s Rakouskem spjati. Agent Roman.“
Nevídaná událost
Čeští vlastenci se o jeho zradě dozvěděli díky tomu, že JUDr. Julius Grégr, vydavatel Národních listů a poslanec Českého sněmu získal od propuštěného policejního zřízence Rudolfa Ullricha konfidentskou zprávu podepsanou Romanem, která obsahovala informace o bulharském studentu V. D. Stojanovovi.
Pražský advokát JUDr Jan Kučera pozval Sabinu 30. července 1872 na soukromou návštěvu v 18.15 h do svého domu (předchůdce dn. Wiehlova domu na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice). Kromě hostitele a kolegy J. Grégra tu byl například V. Hálek, J.Barák a J. Neruda, kteří vytvořili skupinu, pro niž se vžilo označení „Národní soud“.
Sabina tehdy dostal na vybranou: buď se do osmi dnů vystěhuje do zahraničí a jeho konfidentství zůstane utajeno, nebo noviny přinesou prohlášení, že je policejním agentem.
On slíbil, že odjede, 6. srpna 1872 dostal od Grégra 100 zlatých jako zálohu na cestu, a den na to vystoupil z vlaku v Drážďanech, kde hodlal nadále žít. Jenže jeho „soudci“ nedodrželi slovo, a již 9. srpna přinesl list Česká koruna informace o tzv. národním soudu a o den později oznámily Národní listy, že Sabina je zrádce. Když si Sabina články přečetl, vrátil se do Prahy, od policie obdržel jako „bolestné“ 450 zlatých, žaloval „soudce“ a žádal odškodné ve výši 1000 zlatých. Sice se pokoušel očistit brožurou „Obrana proti lhářům a utrhačům“, ale nálepky hamižné černé ovce se už nezbavil. Musel publikovat pod pseudonymem, a dožil v bídě 9. 11. 1877.
