Julius Grégr – muž, který vedl 33 let národní listy
Dr. Julius Grégr byl pohledný a aktivní muž. (Kresba: Jiří Filípek)

Nevím, proč bývá tento právník a novinář (*1831—†1894) opomíjen a o jeho životě a práci pro český národ toho veřejnost ví pomálu. Proto si jeho život spojený se známým vlasteneckým deníkem Národní listy připomeneme v neděli 19. prosince, na kterou připadá 190. výročí jeho narození.

Důležité rozhodnutí neznámého vlastence

Julius Grégr se narodil roku 1831 v Březhradu u Hradce Králové v rodině fořta, která měla celkem sedm dětí. Dětství prožil v Nových Dvorech u Písku, a v Písku také vystudoval gymnázium. I když matka byla Němka, sympatizovala celá rodina s českými vlastenci, byť rodiče neočekávali, že by se některé z jejich dětí objevilo ve veřejném politickém životě.

Po skončení gymnázia studoval Julius se starším bratrem Eduardem (*1827—†1907) na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (což je název využívaný pro tuto slavnou vysokou školu v letech 1654—1920 poté, co Ferdinand III. spojil Univerzitu Karlovu s jezuitskou kolejí povýšenou na vysokou školu). Julius si zvolil práva, titul doktora práv (Dr. jur.) získal roku 1859, a do konce onoho roku pracoval jako advokátní koncipient ve Frýdlantu. (Eduard dal přednost medicíně, roku 1854 se stal asistentem J. E. Purkyně, a od roku 1858 byl docentem na Lékařské fakultě pražské univerzity.)

V Praze na Julia silně zapůsobil rok 1848 a Karel Havlíček-Borovský, navštěvoval rodinu advokáta Josefa Františka Friče, stýkal se s Boženou Němcovou, seznámil se s novinářem Františkem Šimáčkem apod. O jeho vlastenectví tehdy vědělo jen pár vrstevníků, zatímco širší veřejnost to zjistila teprve roku 1861.

Nahrál tomu fakt, že po zániku Havlíčkova Slovanu v roce 1852 tu neexistoval skutečně svobodný český tisk, a tak vlastenci chtěli využít novelu z listopadu 1859, která přinesla zmírnění patentů a zákonů namířených proti českému nezávislému politickému tisku. Vlastenci proto začali hledat někoho spolehlivého, kdo nebyl dosud politicky angažovaný, a navíc měl předpoklady a chuť pracovat v oblasti médií. Jedině takový muž měl totiž šanci, že získá koncesi na vydávání nového listu.

Volba padla na devětadvacetiletého vysokého pohledného reprezentativního Julia Grégra, který tehdy pracoval ještě „v závětří“ coby Vídni zcela neznámý koncipient advokátní frýdlantské kanceláře. Ten byl ochoten zaměnit teplé místečko za nejisté povolání vydavatele a šéfa českého politického deníku a v září 1860 podal žádost o koncesi. Místodržitelství ji vydalo na jeho jméno 8. listopadu téhož roku, i když pražský policejní ředitel Antonín Päumann na žádost napsal: „poctivý účel je vyloučen“.

Národní listy vyšly poprvé 1. ledna 1861.

Dr. Julius Grégr byl pohledný a aktivní muž. (Kresba: Jiří Filípek)
Dr. Julius Grégr byl pohledný a aktivní muž. (Kresba: Jiří Filípek)

Hrátky s koncesí a růst novináře

Koncesi na Národní listy považoval Julius Grégr za společnou pro všechny vlastence, a tak se rozhodl, že ji bude sdílet se zakladatelským družstvem, jehož vedení měli v rukou F. Palacký a F. L. Rieger. Družstvo slíbilo, že zajistí finanční záruku, aby se mohla zaplatit tiskárna, nájem místností pro redakci i mzdy zaměstnanců, ale o těchto slibech nebyla podepsána písemná smlouva. To způsobilo, že družstvo se příliš nesnažilo, a tak se po prvním roce ukázalo, že kvůli nedostatku inzerentů se objevil schodek ve výši 32 000 zlatých. Tehdy Julius Grégr vyzval družstvo, aby se buď stalo jediným vlastníkem koncese, kterou jim on ochotně předá, nebo aby ji naopak odevzdalo jemu do úplného vlastnictví, takže bude moci rozhodovat o všech hospodářských otázkách sám.

Družstvo zvolilo druhou variantu, a Julius Grérg převzal roku 1862 Národní listy do úplného vlastnictví i se zmíněným schodkem. Ale jak napsala historička Milena Beránková, díky tomuto řešení za „krátkou dobu se stávají Národní listy z pasivního listu kvetoucím hospodářským podnikem díky organizačnímu talentu Julia Grégra, který zasahuje úspěšně do otázek novinářských i hospodářských“.

Julis Grégr, který byl zpočátku „pouze“ redaktorem (a po necelém roce se stal odpovědným vedoucím redaktorem), se pustil do vydávání deníku sice s velkým nasazením, ale pochopitelně bez zkušeností. Podle M. Beránkové však „velmi rychle vyspěl v novinářského podnikatele a brzy poznává sílu, kterou v rukou politické skupiny představují noviny.“ Podle jiných pramenů se projevil jako novinář „břitkého pera a vzletného slohu“.

Aby zajistil listu čtivost a popularitu, zaváděl podle vzoru zahraničních tiskovin nové rubriky jako fejeton, který se stal základem kulturní, nejlépe vedené rubriky Národních listů. Vznikla také hospodářská či sportovní rubrika, soudní síň, válečné zpravodajství, rubrika nabízející kvalitní umělecké kritiky apod. (V této posledně zmíněné rubrice například Jan Neruda sváděl zápas za Bedřicha Smetanu.)

Samozřejmě zásluhu o úroveň Národních listů mělo i osm redaktorů (z nichž jedním byl bratr Eduard) a zkušení novináři, kteří do Národních listů přispívali jako např. J. Neruda, V. Hálek, Sv. Čech, M. Tyrš, I. Herrmann, J. V. Sládek a později bratři Čapkové a J. Arbes.

Články tehdy nebyly podepisovány nebo bývaly pouze signovány značkou autora. List měl také řadu dopisovatelů z venkovských českých i moravských měst. Platy zaměstnanců byly nízké, a někteří dopisovatelé dostávali místo honoráře zdarma výtisky Národních listů.

List byl nesporně pilně čtený (i výdělečný), což se nelíbilo Vídni, které koncentrace tolika vlastenců kolem jedné redakce připadala nebezpečná. Julius Grégr byl proto pod neustálým dohledem, a již v prvním čísle si vysloužil svůj první tiskový proces.

Otiskl totiž otevřený dopis zemskému školnímu radovi Mareschovi, jehož vyzval, aby bezodkladně opustil svůj úřad. Samozřejmě Vídeň Julia obvinila z pobuřování a rušení veřejného pokoje, a proces, který státní zástupce připravoval půldruhého roku, byl zahájen 4. či 5. června 1862. Grégr měl být odsouzen ke dvěma rokům vězení, ztrátě akademického titulu, propadnutí kauce ve výši dva tisíce zlatých a vyloučení z odpovědného redaktorství časopisu. Byl to rozsudek neadekvátně přísný, takže i zmíněný školní rada nazval tento ortel „ohromující“ a svou účast na procesu odvolal.

V říjnu 1862 přišel do Prahy rozsudek potvrzený nejvyšším soudním dvorem, podle nějž „našeho“ Grégra čekalo deset měsíců žaláře, ztráta kauce i akademické hodnosti, náhrada vysokých soudních výloh a byla mu „odňata nejen koncese vydavatelská a redaktorská, nýbrž i knihtiskařská“. Tehdy Julius urychleně přenesl na oněch deset měsíců všechny koncese na bratra Eduarda, který řídil po tuto dobu Národní listy místo něj. (Samozřejmě ve vězení končívali i další redaktoři Národních listů.)

Po tomto procesu znal jeho jméno snad každý obyvatel českého království, všude se citovala jeho slova „Raději žalář a okovy, než volnost otroka“, což připomínalo Havlíčkovo rebelantství, lidé demonstrovali a pořádali sbírku na kauci. Po propuštění z vězení se Julius do redakce vrátil a jeho postoje byly ještě radikálnější než dříve. Například kolem roku 1863 zakoupil pole u Přibyslavi, kde zemřel Jan Žižka, a daroval je pražskému Sokolu, který na něm vybudoval důstojnou mohylu*.

*Mohylu navrhl novorenesanční architekt Antonín Wiehl, odhalena byla 20. září 1874, a stojí 3 kilometry severně od Přibyslavi. Kolem pomníku byly podle Wiehlova návrhu kromě železného zábradlí vysázeny stromy. Mohyla prý nestojí na místě Žižkova skonu, neboť to údajně připomíná velký kříž uprostřed pole.

Nebylo divu, že koncem 60. let 19. století se Julius Grégr ocitl v tajné policejní zprávě odeslané do Vídně mezi asi deseti hlavními českými rebelantskými politiky*.

*Julius se stal i poslancem, takže v letech 1865—1870 a 1889—1895 zasedal v Českém zemském sněmu (ale nebyl prý tak dobrým rétorem jako bratr Eduard), kde prý ostře vystupoval proti velké toleranci vůči staročechům. Zemský sněm ho sice roku 1871 zvolil i za poslance Říšské rady (celostátního zákonodárného sboru), ale tam nenastoupil, protože respektoval tehdejší pasivní rezistenci, byť s ní nesouhlasil. Přispěl k tomu, že roku 1874 vznikla Národní strana svobodomyslná – známí mladočeši, v jejichž čele stál spolu s bratrem a s Karlem Sladkovským. Málo se připomíná, že napsal program této nové strany, která podporovala místo dosavadní pasivní rezistence naopak aktivní odboj.

Popularita Národních listů se zvýšila i tím, že s nimi splynul tři roky samostatně existující kvalitní politický deník Hlas, který Julius Rieger zakoupil z funkce majitele Národních listů 1. ledna 1865. K tomuto kroku napsal: „Sloučení toto, majíc za následek soustředění a pevné sřízení demokraticko-liberálních publicistických sil v jediném společném orgánu, stalo se vlastním základem samé existence, zdaru a rozkvětu nynějších Národních listů“.

Národní listy přestal Julius řídit roku 1894, kdy ho nahradil bratr Eduard. Roku 1910 přešel deník z majetku Grégrovy rodiny do vlastnictví Pražské akciové tiskárny.

Stěhování redakce sestavil podle záhlaví deníku průvodce Prahou Miloslav Čech

Od 1. ledna do 13. května 1861 sídlila v dnešní ulici Na Příkopě 862/26 ve dvou místnostech novoměstského domu U Tří kaprů*.

*Dům stával přibližně v místě dn. průchodu ČNB, a na jeho místě i na místě sousedního domu č. 863 U Železného muže byla po roce 1896 postavena Živnostenská banka (založená roku 1869) se známou sochou génia se lvem. Budova ŽB byla zbořena kolem roku 1939, aby uvolnila místo pro rozšíření budovy České národní banky (jejíž první část nahradila po roce 1918 zbourané hotely U Černého koně a U Modré hvězdy). Na budovu ČNB č. 860, 862, 864, byla přenesena zmíněná socha génia ve lví společnosti.

Od 14. května roku 1861 do 6. května 1862 byla redakce umístěna rovněž v dn. ulici Na Příkopě, ale v čísle 854 (dnes Na Příkopě 854/14) do domu U tří lip (kde jak známo zemřela 21. ledna 1862 v bytě manžela Josefa Němce B. Němcová). Dům U tří lip byl zbourán roku 1927, a nahradil ho palác Československé obchodní banky.

Od 7. května do 10. srpna 1862 usedali redaktoři listu v místnostech Dietrichsteinského (Walterova) paláce v dn. Voršilské čp. 140/12, v němž byla založena roku 1846 pražská Měšťanská beseda. Po roce 1891 palác získal cukrovarnický podnikatel Matěj Waltera, který ho přestavěl, a od roku 1928 ho vlastní a sídlí tu Apoštolská nunciatura.

Od 11. srpna 1862 do 12. srpna 1871 nalezla redakce střechu nad hlavou v Růžové ulici v domě čp. 1416/17, postaveném na tehdy prázdném pozemku kolem roku 1860, a od 13. srpna 1871 do roku 1941 (kdy vydávání Národních listů zastavili okupanti) využívali redaktoři několik domů v Opletalově ulici.

Při tomto vyhledávání adres redakce ze záhlaví listu zjistil Miloslav Čech ještě jednu zajímavost: přesto, že Národní listy zanikly již v dubnu 1941, on dohledal výtisk ze 14. května téhož roku.

Rodinné intermezzo

Julius Grégr byl dvakrát ženatý.

Poprvé si vzal roku 1864 Annu Eleonoru Hulešovou (?—†1896), dceru budoucího pražského purkmistra Josefa Huleše, s níž měl šest dětí, z toho dva syny a čtyři dcery. Prokop se stal lékařem, Slavoj podnikal, a dcery se provdaly za muže na své úrovni. Například Ludmila si vzala profesora pražské techniky Karla Novotného, Božena řekla své „ano“ Karlu Grošovi, v letech 1906—1918 primátorovi – neboli tehdejší terminologií řečeno – starostovi královského hl. m. Prahy, a Jitka se stala paní doktorovou (jak se tehdy říkalo). Její manžel Ladislav Prokop Procházka byl v letech 1920 a 1921 druhým ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Roku 1880 se oženil podruhé, a to s Rosou Nobackovou, s níž měl tři syny a tři dcery. Bohužel syn Odolen za druhé světové války kolaboroval s Němci a zemřel při pražském povstání, a Juliův zeť, manžel dcery Vladany, byl popraven během heydrichiády.

Noviny potřebují vlastní tiskárnu

To si uvědomovali oba bratři Grégrové, a oceňovali to zejména před volbami do říšské rady, když roku 1891 mladočeši drtivě zvítězili i díky tomu, že v jejich tiskárně mohly být kromě Národních listů tištěny různé oběžníky, letáky a plakáty.

Nejprve Národním listům sloužila provizorní tiskárna v novoměstském hostinci U Tří kaprů. Julius ji přestěhoval do Růžové ulice čp. 1416/17 , kde začala pracovat od 30. června 1862 a on zde vydával kromě Národních listů také knižnici levných knih Matice lidu, Poesii světovou, od roku 1866 první český ilustrovaný časopis Květy a později Humoristické listy. Roku 1882 se bratři domluvili, že si svůj podnik rozdělí tak, že Julius si ponechá tiskoviny a Eduard se zaměří na tisk. Julius využíval pro Národní listy tiskárnu v dnešní Opletalově ulici, a Eduard se zaměřil na tiskárnu zřízenou na rohu ulice Hálkovy a v Tůních, kde si pronajal tovární budovu bývalé Breitfeldovy strojírny.

Roku 1894 odešel Julius Grégr z Národních listů (kde ho nahradil bratr Eduard) i z politiky kvůli nemoci, jíž roku 1896 podlehl 4. října 1896 v Dolu u Libčic nad Vltavou.

Hrobku Dr. Julia Grégra zdobí od roku 1900 jeden z největších náhrobků na Olšanských hřbitovech. Podle návrhu architekta Rudolfa Kříženeckého ji zhotovil sochař Bohuslav Schnirch. (Foto: Miloslav Čech)
Hrobku Dr. Julia Grégra zdobí od roku 1900 jeden z největších náhrobků na Olšanských hřbitovech. Podle návrhu architekta Rudolfa Kříženeckého ji zhotovil sochař Bohuslav Schnirch. (Foto: Miloslav Čech)

Odhalení pamětní desky a poprsí Julia Grégra bylo velkou slávou

Rodný dům Julia Grégra stál v Březhradě v ulici K Náhonu čp. 12. Šlo o bývalý mlýn, který zakoupil roku 1816 Juliův strýc František Grégr a zmodernizoval ho. Bohužel roku 1874 ho jedna ovdovělá členka rodiny nabídla inzerátem z 24. ledna otištěným v Národních listech k prodeji, protože ji okradli dva najatí účetní a ona se dostala do dluhů. Ovšem dům byl teprve roku 1877 prodán v dražbě.

Návrh na zřízení desky Julia Grégra na tomto domě podal jako první továrník Josef Manych, a do detailů ho propracovali Stanislav Červený a JUC. Ladislav Knypl. Ti ho představili veřejnosti roku 1897. Provedení tohoto návrhu se ujalo „Družstvo pro uctění památky Dra. Julia Grégra“ v Hradci Králové. Pamětní desku z růžového mramoru zhotovil kamenický závod O. Sandnera na pražském předměstí zvaném Královské Vinohrady, zatímco poprsí navrhl sochař F. Stránský a vzniklo na Letné v továrně Bendelmayer a Červenka.

Na desce kolem poprsí bylo umístěno již zmíněné heslo: „Raději žalář a okovy, než volnost otroka“ a pod tím nápis: „Zde narodil se 19. prosince 1831 Dr. Julius Grégr, slavný publicista a bojovník za práva lidu českého.“ Slavnostní odhalení se konalo 2. října 1898, i když původní termín byl stanoven na 4. října.

Již v předvečer slavnosti 1. října se konal v městském Klicperově divadle v Hradci Králové slavnostní večer s projevy. Druhého dne byli uvítáni na nádraží hosté z Prahy, Hořic, Jičína, Chrudimi, Pardubic, Jaroměře apod. Z Prahy byl kvůli tomu vypraven do Hradce Králové zvláštní vlak, vyjíždějící v půl sedmé ráno, a ve 20 hodin odjíždějící z hradeckého nádraží zpět do metropole.

Odhalení desky byli přítomni jak členové rodiny – vdova, syn Prokop studující medicínu a bratr Eduard, tak členové vedení města Hradec Králové, někteří čeští poslanci, redaktoři Národních listů, starostové okolních obcí, sokolové i sbor dobrovolných hasičů. Zněla přitom česká hymna a na památku celé akce byla ražena pamětní mince s vyobrazením Julia Grégra.

Bustu zabavili za druhé světové války Němci, ale naštěstí ji neroztavili, takže byla nalezena v jednom pražském skladišti a navrácena na své místo. Bohužel v roce 2015 ji kdosi ukradl. Tentokráte se ji však nepodařilo nalézt, takže na březhradském rodném domě Julia Grégra zůstala pouze pamětní deska, která byla zazděna do stěny domu.

Přihlaste se k odběru newsletteru

A články z rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové vám budou chodit zdarma přímo do vaší e-mailové schránky.

Máte rádi články z rubriky Pražské okénko?

Podpořte jejich vznik libovolnou částkou.
Načtěte do svého bankovnictví tento QR kód a nastavte částku dle libosti. Přednastaveno tam je 300 Kč, v jaké výši bude váš příspěvek, je jen na vás. Peníze takto posíláte na účet č. 4542775036/5500 vedený u Raiffeisenbank. Děkujeme.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové. Její medailonek najdete tady.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.