Průvodkyně se 45letou praxí, žurnalistka, spisovatelka, milovnice záhad, symbolů, pohádek, mýtů, legend a tajnosnubných míst, autorka rubriky Praha magická a mystická s Juditou Peschlovou.

V roce 1999 jsem se postupně, po malých krůčcích přestěhovala do Prahy. Už dávno předtím jsem ji několikrát navštívila nejdřív soukromě, již jako dítě. Tehdy jsem se na první pohled nezamilovala pouze do v té době málo barevné, za to však stejně záhadné, okouzlující, magicky přitažlivé a mystické krásy tohoto města, nýbrž například i vášnivě zahleděla do strahovské knihovny.

Tato láska mně stále kolébá ve svých něžných, ale pevných dlaních i po víc než 50 letech.

Poté jsem sem občas jezdila se srbochorvatsky, maďarsky a německy mluvícími turisty už jako průvodce. Po celou tu dlouhou dobu mne však nikdy nenapadlo, že tady jednou budu žít, pracovat, a také provádět, psát o Praze články a teď i rozepsanou knihu. Časem jsem si vytvořila svůj vlastní styl a vlastní pražská témata, neboť skrytá a tajemná moc Matky měst mne nepřestává uchvacovat a přitahovat. 

V roce 2003 jsem napsala pro zahraniční časopis článek, který měl být jakýmsi mým docela intimním vyznáním milovanému městu, v jehož ulicích, uličkách, náměstích, nádvořích, dvorech, palácích, chrámech a parcích jsem prošlapala mnohem, mnohem víc párů bot a střevíčků, než Popelka protancovala s princem na bále. Než bych vás nudila svými životními reáliemi, předkládám vám raději tyto mé stále aktuální zamilované řádky.

Protože takto dodnes vidím, vnímám a prociťuji Prahu já, a v tomto duchu se snažím odhalovat její historii, báje, mýty, příběhy a realitu i těm, kteří jsou ochotni se mnou kráčet po cestách a chodnících vydlážděných kamennými kostkami a naslouchat mému vyprávění okořeněnému neutuchajícím entuziazmem.

Anděl sestoupil na zem a poprášil mé oči prachem hvězd, abych směla v tuto jedinou noc vidět očima uchváceného milence celou tvou obvykle skrytou krásu, kterou uhýbavě schováváš před očima mnoha, krásu tvých nesčetných tváří, krásu tvých těkavých světel. Vím, co jsi zač, a vím, kdo jsi, znám dokonce i tvoje nejtemnější zákoutí, špinavé uličky, ucpané cesty, ošumělé fasády i prázdnotou zívající domy. To mi však nebrání, abych tě právě pro ně nemilovala ve tvé nádheře a nepodlehla pokoře samotného času, který se sklání před tebou stejně, jako dnešní večer nesoucí se ve znamení nekonečné lásky všech bytostí – i já sama.

Bloudím tebou a snažím se tě vnímat všemi smysly, ohmatávat tě očima, srdcem i zkřehlýma prsty zimního soumraku, pokořit tě ukojením své zvědavosti a načerpat sílu ze síly tvé. Nejprve jsem měla pocit, že si prodejní nevěstka, která dává své tělo každému a každý si z něj může sebou kus odvézt, ať už v srdci, v hledáčku fotoaparátu nebo na obrázcích pohlednic případně akvarelů. Potom jsem na chvíli poblouzněná tvým odmítáním podlehla přesvědčení, že jsi světice se všemi tvými kostely, posvátnými místy, stovkami věží a nedobytností tvé duše, obývající současně dva tvé hrady i oba břehy Vltavy. Teď už však vím, že jsi cudná, chrámová nevěstka, která má svá hluboce pohřbená tajemství. Fascinuješ mě právě tím, jak mi unikáš, lákáš mě i svádíš, utíkáš před mým pohledem, hraješ si se mnou, a přitom vzápětí necháš ze sebe olupovat perníky průčelí, za kterými vykukuje tvoje prapůvodní podstata a záhadami opředená minulost. Fascinuje mě to cosi prastarého, a přitom stále přítomného, ​​jakýsi nesmazatelný otisk prvotní matrice, Duch města, Duch každého tvého místa, Duch každého tvého zákoutí i Genius loci tebe jako celku. Chci tě poznávat stále víc a víc, abych tě nakonec mohla opustit a začít mapovat svým dychtivým srdcem topografii jiných měst.

Jenže musím ustavičně, pořád, donekonečna po tobě prahnout, odmítáš se nechat zkrotit mému badatelskému duchu. Prahnout po Praze, která je prostorem prahovým, místem setkání Země a nebes, světa dolního a horního, světa profánního i velebného, zřejmého i tajemného, ​​konzumního i mystického…