V této části Prahy se jezuité usadili díky Ferdinandu II. v roce 1625 a pochopitelně si zvolili dn. Malostranské náměstí, kde po sobě zanechali dodnes nepřehlédnutelné stopy. S financováním jim pomohl Albrecht z Valdštejna, od nějž obdrželi 49 000 zlatých (za což získal čestný titul „Zakladatel domu Tovaryšstva Ježíšova“) a v roce 1659 jim odkázal 178 000 zlatých český šlechtic Václav Libštejnský z Kolovrat.

Nevítaní hosté a dům professe

Ve středové části tohoto rynku stávala od 10. století rotunda sv. Václava s farou, a roku 1282 byl dokončen (a rok na to vysvěcen) gotický farní kostelík sv. Mikuláše se zvonicí, farní školou a farou, který měl na jižní straně hřbitov. Roku 1364 začala v kostelíku česká kázání Jana Milíče z Kroměříže. 

Prvních deset jezuitů přišlo – k nevoli malostranských obyvatel – na dn. Malostranské náměstí roku 1625 a od Ferdinanda II. Habsburského obdrželi na uvítanou svatováclavskou rotundu, svatomikulášský gotický kostelík, zvonici, farní školu a faru, v níž se ubytovali. Navíc získali právo k výkupu 25 měšťanských domů, které oba svatostánky obklopovaly. 

Díky těmto darům si jezuité troufli vypracovat plán, podle nějž chtěli postavit jednak nový barokní kostel sv. Mikuláše a jednak mohutný dům professe a školy, kde by bylo centrum jejich řádu a kde by byli vychováváni spolehliví bojovníci proti kacířům.

Členové Tovaryšstva Ježíšova začali tím, že – jak se dočteme v 2. dílu Zmizelé Prahy Cyrila Merhouta a Zdeňka Wirtha – roku 1628 zbořili rotundu sv. Václava „a do roku 1671 vykoupili a brzy potom zbořili celkem 17 měšťanských domů, faru a školu“. Základní kámen domu professe byl položen v září roku 1673, a to za účasti císaře Leopolda I., který kvůli tomu přijel z Vídně. Stavba byla dokončena roku 1691. (Poté, co papež Kliment XIV. zrušil bullou z 21. července 1773 jezuitský řád, byl dům professe přestavěn na administrativní budovu, v níž zasedal zemský výbor, a po roce 1918 zde sídlil vrchní zemský soud, zemské finanční velitelství ap.)

Stavba nového barokního kostela sv. Mikuláše trvala asi sto let

Je překvapivé, že jezuité museli budovat své malostranské stavby s mnoha odklady kvůli nedostatku peněz, což se týkalo i jejich kostela sv. Mikuláše. 

Vyměřovací práce proběhly již v roce 1654, ale povolení ke stavbě dostali jezuité ze své římské centrály teprve roku 1667, a to za podmínky, že „je nutno se vyvarovat veškeré nádhery a podivuhodností“. Budovy měly být užitečné, důkladné, „nikoli však podiv vzbuzující.“ Stavba měla odpovídat tehdejším zásadám řádu zdůrazňujícího chudobu a prostotu.

Základní kámen kostela byl položen 6. září 1673, a stavět se začalo v dubnu 1674. Jelikož se roku 1702 výrazně pozměnil projekt počítající již s megastavbou, vyrostl na Malostranském náměstí po polovině 18. století dnešní honosný stavební skvost, jehož výzdoba pokračovala ještě dalších dvacet let. Přibližně sto let se na jeho stavbě podílely tři spřízněné generace barokních architektů – otec, syn a zeť – Kryštof a Kilián Ignác Dienzenhoferovi plus Anselmo Lurago. 

Bez zvonice nezůstaneme aneb dva vyhrané soudy

Zvonice neboli hláška bývala pro obyvatele Malé Strany velmi důležitá, neboť v té době nemívali naši předkové doma běžně hodiny a právě zvony je orientovaly v čase, svolávaly je ke mším a – jak lidé věřili – zároveň zaháněly zlé síly, smrt i mor.

Původně jim věrně sloužila zvonice zmíněného gotického kostelíka sv. Mikuláše, v níž bydlel hlásný, střežící zejména to, zda někde nevypukl požár. Jezuité sice roku 1654 tvrdili, že kostelík se zvonicí nebude stržen, neb je to „prastarý pomník království Českého“. Jenže při stavbě domu professe došlo údajně nechtěně k narušení základů obou objektů, takže musely být z bezpečnostních důvodů zbořeny, neboť „přese všecko podpírání hrozily sesutím“. 

Jezuité sice dali slovo, že postaví zvonici novou, ale protože se neměli k činu, obrátili se roku 1737 Malostraňáci poprvé na soud. Ten jim dal zapravdu, a tak byla o stavbě zvonice pro jistotu sepsána smlouva. I když jezuité zahájení stavby několikrát odložili, svoji povinnost splnili včetně dodatku, že hotovou hlášku předají – jak bylo tehdy zvykem – obci. 

Dohodnuto bylo i to, že zvonice bude přístupná z ulice a bude vyšší než kostel, což jezuité opět nedodrželi. Zaprvé během její stavby, trvající v letech 1751—1756, „zapomněli“ na samostatný vstup a zvonici propojili s kostelem, za druhé dali kostelu i zvonici stejnou výšku a svoji svévoli korunovali tím, že nad vchod do ní umístili svůj znak.

A tak se Malostraňáci obrátili na soud podruhé.

I tentokráte jezuité prohráli: zvonice dostala samostatný vchod a vlastní číslo popisné 556/29, a obec si nad něj pověsila svůj znak. (Kostely se nikdy nečíslovaly.) Soud navíc nařídil, že jezuité nesmí na hlásku umístit sochy svých patronů. 

Výšky zvonice a barokního kostela sv. Mikuláše zůstaly nakonec stejné, a snad to bylo dobře. Lidé totiž i tak po dokončení zvonice zpočátku trnuli, zda se nezřítí. Musela být proto přizvána odborná komise, která po důkladné prohlídce vydala dobrozdání, že zřícení této věže rozhodně nehrozí. 

Zvon Mikuláš vážící 350 kg, který ulil roku 1526 zvonař Brikcí z Cimperka, byl osazen ve třetím patře věže, a o patro výš míval byt věžník. 

Ztracené číslo popisné?

Ověřila jsem si, že malostranská zvonice dostala při číslování necírkevních objektů skutečně čp. 556/29, ale tabulky nejsou na budově osazeny. Podle sdělení vedoucího oddělení médií a tiskového mluvčího Magistrátu hl. m. Prahy Víta Hofmana „byly tabulky zřejmě odstraněny v době, kdy zvonice sloužila jako pozorovatelna Státní bezpečnosti. Nyní budou objednány a na objekt umístěny“.

Na jejich fotografii si tedy budeme muset nějaký čas počkat.