Panoval našim předkům pod jménem Ferdinand I. Habsbursko-Lotrinský v letech 1835—1848, a do české metropole se přestěhoval poté, co se vzdal trůnu ve prospěch osmnáctiletého synovce Františka Josefa I. Zimu prožíval s manželkou Marií Annou na Pražském hradě, a v létě odjížděli na mimopražské zámky Ploskovice a Zákupy, a ona trávila část léta v Itálii.

Do Prahy se manželé těšili a trochu ji zaskočili

Věřili, že tu budou moci žít v klidu bez panovnických povinností v přidělených prostorách Pražského hradu, resp. v jižní části Nového paláce táhnoucího se od Starého královského paláce na západ (tedy směrem k Hradčanskému náměstí).

Podle zprávy z Vídně měl ex-císařský panovnický pár dorazit na Pražský hrad 3. prosince 1848 kolem 21.30 h. Hradní inspektor (v podstatě jeden z ubytovatelů, o nichž se dočtete více v II. dílu knihy Pražská okénka) musel narychlo vyhledat klíče od apartmánu v 1. patře zvaném piano nobile, určeném pro nejvýznamnější hradní hosty. Ovšem několik kočárů zarachotilo na nádvoří teprve kolem půlnoci, a než pro ně byla připravena lůžka, byly tři hodiny ráno. 

Další dny došla na hrad zavazadla i ostatní členové suity – kníže Lobkovic, nejvyšší hofmistryně, dvorní dáma, osobní komorník ex- císaře a služebnictvo. Některé pokoje pro ně bylo nutno vybavit narychlo alespoň zahradním nábytkem. Do hradních kůlen bylo umístěno osmnáct kočárů, a ve stájích se našlo místo pro osmispřeží lipicánských běloušů a dvanáct poštovních i šestnáct jezdeckých koní.

Ex-císař (jehož obsluhovalo 69 osob a Marii Annu 19) překvapil Pražany, když se 12. prosince 1848 objevil s manželkou ve Stavovském divadle „v občanském oděvu, prostém stuh a řádů“. Zvídaví diváci, kteří zaplnili hlediště do posledního místečka, věnovali opeře méně pozornosti než tomuto divákovi.

Trojí nezbytné stěhování

Ferdinand V. původně předpokládal, že na Pražském hradě budou bydlet jen přes jednu zimu, ale nakonec se rozhodl, že zde zůstanou natrvalo. Proto museli své místnosti 18. června 1851 načas opustit, aby mohly být vybaveny novým nábytkem zhotoveným pražským truhlářem, a javorovými, mahagonem intarzovanými parketami a obložením stěn. Jelikož všechny náklady byly placeny z účtu bývalého českého krále, došlo i na pozlacení stropů. Do takto upraveného hradního bytu se manželé mohli vrátit 8. ledna 1852. Odjet museli načas i v únoru roku 1855, kdy tu vypukl požár a poté roku 1866, neboť se na Pražském hradě usadil v červenci a srpnu ministr války Prusů, kteří okupovali Prahu. Tehdy čekali na návrat ve dvorském hradě v Inšpruku.

Cítil se tu jako mezi svými

Pražané si Ferdinanda V. oblíbili nejen proto, že např. při procházkách po dn. Národní děkoval za pozdravy smekáním klobouku, dětem rozdával bonbony a chudým almužny. Dokazuje to i poměrně málo známá historka českého novináře Adolfa Srba (*1850—†1933). Tehdy se Ferdinand v kočáře setkal u vyústění řetězového mostu na dn. Národní s průvodem, zorganizovaným na oslavu sjezdu česko-moravských pěveckých spolků a mířícím na Slovanský ostrov neboli Žofín (viz kapitola 62). Jakmile účastníci průvodu kočár ex-císaře zahlédli, ihned se rozestoupili, aby mohl projet. Zároveň sklonili své prapory, mávali klobouky v rukou a volali: „ať žije korunovaný český král – sláva! – sláva!“. Ex-panovníka to dojalo, a opět děkoval „na všechny strany“. 

Dvorní kaple s problémy, s kouřem a se zvláštním efektem

Od svého příjezdu do Prahy využívali manželé kapli sv. Kříže na II. hradním nádvoří. Samozřejmě se v ní v zimě topilo železnými kamny, ale kvůli jednoduchým oknům tu byla zima. Navíc kouř by odváděn plechovými rourami prostrčenými okny, a vítr ho vracel zpět do interiéru. Proto na žádost Marie Anny, obávající se především o manželovo zdraví, musela být v červnu 1849 dosavadní kamna nahrazena „topeništěm na teplý vzduch“. 

Práce v kapli skončily tehdy v listopadu, kdy byl interiér vysvěcen, a v dalších letech v ní přibývaly sochy. Kapelník svatovítského kůru Jan Nepomucký Škroup (*1811—†1892; mladší bratr autora české hymny a ředitel kůru svatovítské katedrály) zde uspořádal několikrát duchovní koncerty a mechanik pražské techniky František Božek (*1809—†1886; syn vynálezce Josefa Božka) připravil při jedné pobožnosti podle A. Novotného „zvláštní světelný efekt. Ponechav kapli v mystickém šerosvitu, vrhl svým přístrojem, konstruovaným pro zvlášť účinné osvětlení divadelního jeviště, trs paprsků toliko na obraz dokonávajícího Krista“. Ferdinanda to zřejmě zaujalo, protože jinak by mu neposlal vzácnou jehlici.

Manželé měli zájem i o kulturu

Kromě vážné hudby je zlákalo v květnu 1851 i představení, kde jistý „odborník v indické magii“ nechal „zmizet svoji dcerku, jež se za chvilku ozve na galerii“, čímž údajně „dociluje zázraku levitace, odporujícího všem zákonům tíže“. Žasli také nad schopností eskamotérovy choti, která v úloze vědmy uhádla se zavázanýma očima předměty, jichž se manžel procházející mezi diváky dotkl.

Manželé také navštěvovali představení, která se odehrála přímo ve dvorských hradčanských divadlech; při jednom z nich oslavili stříbrnou svatbu, k níž jim přijeli gratulovat mnozí Habsburkové včetně Františka Josefa I. 

Ferdinand neopomíjel – nejraději před vernisáží – navštěvovat umělecké výstavy, na nichž občas nakoupil některé obrazy. Zajímaly ho však i hospodářské výstavy, na nichž byly k vidění exponáty usnadňující venkovanům práci (pluhy, máselnice ap.), a vytvořil si dokonce sbírku zvanou „technické muzeum“. Pro jeho exponáty byla roku 1853 vyčleněna místnost číslo 26 ve 3. patře pražského Nového paláce. 

Stranou nezůstaly ani knihy

V druhé polovině roku 1850 bylo z Vídně převezeno do Toskánského paláce na Hradčanském náměstí čp. 182/5 (který ex-císař vlastnil od roku 1847) 520 000 svazků jeho knihovny. K nim přibyly i knihy jeho nevlastní matky Marie Ludoviky, které měly obvykle červenou vazbu zdobenou na „hřbetě vyzlaceným rakouským orlem“. Knihy byly umístěny ve čtyřiatřiceti dubových skříních, zhotovených v Praze, a týkaly se prý snad všech vědeckých oborů. Patřily k nim i sbírky kreseb a akvarelů, asi šesti tisíc pečetí, hudebnin ap.

Pohybem ku zdraví

K zábavám ex-krále Ferdinanda patřily také celkem pravidelné procházky Prahou, které podnikal občas i dvakrát denně. Například rád mířil do Královské zahrady a Jeleního příkopu. Protože cestou míjel hradní stáje, občas se stalo, že když z nich vojáci vyváděli vzpínajícího se oře nebo skládali přivezené seno, musel kvůli své osobní bezpečnosti počkat nebo se někdy dokonce i vrátit domů. (Stáje byly přemístěny z hradního areálu snad v říjnu 1852.) Známo je, že se nechával kočárem odvážet buď do Královské obory, kde se – provázen komorníkem – procházel „jsa hojně pozdravován promenujícím obecenstvem“, nebo na Staroměstské náměstí, z nějž došel na vltavský břeh.

Zbytečný strach o život

Jednou se však stalo, že se právě v těchto místech před ním objevil výstředně oblečený mladík, který před ním poklekl na zem a rozložil na zem svůj plášť. Ferdinand strnul, a jeho adjutant ho duchapřítomně rychle usadil do kočáru, který vyrazil velkou rychlostí na Pražský hrad. Mladík byl zatčen, ovšem když vypověděl, že chtěl tímto způsobem císaře poctít „způsobem uherských mangátů“, byl propuštěn, leč s varováním, aby se o podobnou formu uctění panovníka už nepokusil. 

Ferdinand od té doby chodíval raději „v stromořadí Mariánských šancí“.