Defenestrace na Pražském hradě se jak známo odehrála 23. 5. 1618 z druhého nadzemního patra Ludvíkova křídla (přistavěného ke Královskému paláci), které mělo ještě dvě patra podzemní, a proto se občas uvádění pater liší. Protože průběh této události je známý, my se dnes blíže podíváme na její tři oběti.
Proč si Jaroslav Bořita z Martinic a na Smečně oblékl „ničemné staré a škaredé šaty“
Tento místodržící (*1582—†1649) v letech 1616—1618 výrazně zbohatl coby karlštejnský purkrabí, jemuž šly do kapsy výnosy ze statků patřících Karlštejnu. (Výnosy ze statků patřících Pražskému hradu patřily králi.) Jak známo defenestraci přežil, dopadl blíže k hradní zdi (což naznačuje pomníček na mapce) a ujala se ho Polyxena z Lobkovic.
Ještě téhož dne se nechal ostříhat a „ručničným prachem smočeným očerniti“ vous, oblékl si „jakési ničemné staré a škaredé šaty“ a odešel za bílého dne z areálu Pražského hradu domů, protože ho stráže nepoznaly. Zamířil do svého Martinického paláce na Hradčanské náměstí čp. 67/8, několikrát si před manželkou poskočil, aby ukázal, že je fit, a spěchal žalovat císaři do Vídně.
Za odměnu se stal v letech 1621 a 1622 podruhé karlštejnským purkrabím.
Několik tun zlata Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberku
Ani tento druhý „letec“ (*1572—†1652) nebyl žádný chudák a jistě byl rád, že opustil Jednotu bratrskou (jejímž byl v mládí členem) a začal se hlásit ke katolické víře svých chlebodárců. Nejprve zbohatl díky tomu, že se roku 1602 oženil s Lucií Otýlií, dcerou Adama z Hradce, a nastěhoval se do paláce pánů z Hradce stojícího na Zámeckých schodech čp. 191/3, jemuž se tehdy začalo říkat Slavatovský. A v letech 1604—1611 zvětšil své bohatství jako karlštejnský purkrabí.
Pan Vilém ovšem zvětšoval své jmění i při pobělohorských konfiskacích, díky nimž uložil do sklepů onoho domu několik tun zlata. (Pro představu: 1,5 kg zlata je kvádr o velikosti krabičky od cigaret.)
Slavata utrpěl lehký otřes mozku, upadl na chvíli do bezvědomí, a má pomníček o něco níže, protože po pádu se trochu skutálel po svažitém terénu.
Filip Fabricius (*1570—†1632) nebyl obyčejný písař
Absolvoval pražskou jezuitskou akademii, v roce 1588 se stal bakalářem a o rok později mistrem svobodných umění. Od roku 1598 byl erbovním staroměstským měšťanem (označení nositelů erbů, kteří neměli urozený původ, ale vlastnili městský dům), a oženil se s Juditou Podráskou, dcerou bohatého obchodníka. S ní měl syna Jana Václava a dceru Ludmilu. Roku 1605 nastoupil do císařských služeb a osvědčil se jako spolehlivý úředník, za což mu roku 1608 Rudolf II. udělil predikát (přídomek, nikoliv titul) z Rosenfeldu, a roku 1610 ho povýšil na prvního sekretáře německé části České dvorské kanceláře.
Po dopadu zůstal zcela nezraněn a jeho první starostí bylo informovat o své újmě císaře ve Vídni. Ferdinand II. se mu odvděčil funkcí podkomořího věnných (tedy královniných) měst, kterou vykonával v letech 1623 až 1631, a díky níž mohl kupovat konfiskované statky. Získal například panství Libáň, Kropáčovu Vrutici i několik domů v Praze.
Roku 1623 byl Fabricius také povýšen do šlechtického stavu a psal se rytíř z Rosenfeldu a z Hohenfallu (v překladu „Vysokého pádu“). „Let“ z okna ho čekal jen proto, že do těchto prostor Ludvíkova křídla přišel zapisovat jednání, jež mělo proběhnout v české části České kanceláře a údajně vedl nevhodné řeči.
Jeho podobu se mi nepodařilo získat.
Na závěr ještě dodám jednu zajímavost o tom, že podle historiků se začal v Českém království používat výraz „defenestrace“ teprve po událostech v roce 1618. Do té doby nemívali kronikáři pro tento akt speciální výraz, a psali o „vyhození z oken“ a o okolnostech, za nichž k tomu došlo.
