Bouchly dveře, dozněly kroky a všude se rozhostilo ticho. Tento rituál se opakoval nesčíslněkrát nejen v „obyčejných“ věznicích, ale i v obou Bílých věžích stojících v areálu panovnického sídla.

Bílá věž první v pořadí

Podle historiků nebyla ve skutečnosti věží, nýbrž sloužila především jako brána. Měla čtvercový půdorys a nacházela se poblíž dnešního vstupu na III. hradní nádvoří, přibližně v místě dnešního prezidentského průjezdu. Název získala podle toho, že její zdivo tvořily bílé opukové kvádříky. 

Jejím nejslavnějším vězněm se stal Záviš z Falkenštejna (*1250—†1290), který tu byl vězněn na příkaz krále Václava II. (1283—1305) od ledna roku 1289 téměř dva roky. 

A přišli další vězni…

Za Karla IV. (1346—1378) si v onom prvním hradním vězení odpykával trest rytíř Racek Záhora, usvědčený z toho, že na své tvrzi Bor u Horažďovice dal oslepit místního faráře. Za to si vyslechl rozsudek, který zněl: oslepení a doživotní vězení. 

Bývalý komoří Karla IV. – Markvart z Vartemberka – si zase pobyt v onom arestu vysloužil tím, že vzal spravedlnost do svých rukou. Roku 1387 totiž po jakémsi rozsudku, který si vyslechl a který považoval za nespravedlivý, sestavil přepadový oddíl, který okrádal kupce mířící na Pražský hrad. Aktivity tohoto oddílu ukončila teprve vyhlášená zemská hotovost a několikaměsíční obléhání Vartemberka, po jehož ukončení dal Václav IV. (1378—1419) Markvarta za katr. Vězeň tu strávil zbytek života, a než roku 1392 zemřel, předpověděl prý, že prostory staré Bílé věže okusí nedobrovolně i král.

I když se to může zdát nepravděpodobné, měl pravdu. Poprvé zde Václava IV. věznili čeští páni od počátku května do noci z 21. na 22. června 1394, a podruhé ho tu „ubytoval“ 6. března nevlastní mladší bratr Zikmund. Český král odtud mohl odejít asi 25. července 1402, ale jen proto, aby mohl být převezen mimo České království.

Peníze, náboženství i vraždění čeledi

Kvůli penězům skončil v první hradní Bílé věži i Konrád Hölzler, zemský pokladník Ladislava Pohrobka (1453—1457). K jeho povinnostem totiž patřilo mj. finanční zajištění poselstva, které mělo roku 1457 přivézt do Prahy pro zmíněného mladého krále nevěstu – francouzskou princeznu Magdalenu. Jenže pokladník krátce předtím, než se poselstvo vydalo na cestu, oznámil, že peníze nemá, což královská rada označila za urážku královského majestátu a internovala ho.

Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471—1516) skončili v tomto vězení „nevhodní“ pražští kazatelé. Král zde nechal například 21. srpna 1480 uvěznit čtyři nejoblíbenější pražské kněze, kteří působili v kostele sv. Jiljí, sv. Havla, sv. Valentina a v malostranském kostele sv. Mikuláše. Svolili totiž, aby věřící zpívali v jejich kostelech husitské písně, a kázali proti papeženským tendencím dvora. Do vězení byli převáženi v krytém voze, aby se je Pražané nepokusili osvobodit.

Umírali tu také jedinci, kteří se dopustili obzvláště krutých činů. K nim patřila jistá paní Bechyňová z Lažan, která roku 1534 za úkladné vraždění čeledi „puštěna jest pro tento skutek do šachty, aby ji tam hladem umořili; a potom umřela jest v neděli po sv. Řehoři.“

První hradní Bílá věž vyhořela roku 1541, a později bylo její zdivo začleněno do hradních budov.

Hradní Bílá věž v pořadí druhá

Ta se vztyčila po roce 1486 jako součást opevnění Pražského hradu, jímž čeští panovníci reagovali na rozvoj palných zbraní, který začal ve 14. století. Má kruhový půdorys a dodnes stojí na severní straně areálu nad Jelením příkopem a je spojena s Daliborkou obrannou chodbou. Na státní vězení byla upravena v letech 1586—1587, a vstupuje se do ní i do obranné chodby ze Zlaté uličky.

Zde byl mj. internován Eduard Kelley, a dva nejvyšší komorníci Rudolfa II. (1576—1611). Filip Lang byl odsouzený roku 1608 k doživotnímu vězení a ztrátě majetku (zemřel po roce či dvou údajně násilnou smrtí), a jeho nástupce Kašpar Rucký byl zatčen v den Rudolfovy smrti, tedy 20. ledna 1612. Oběsil se na šňůře, na níž nosíval tajný klíč od císařské klenotnice, kterou vykrádal.

V této věži byli internováni také přední účastníci stavovského povstání včetně Martina Fruweina, k němuž se vrátíme příště.