Bronzová socha Karla IV., kterou jsme si představili v Pražském okénku minulý týden, nebyla původně určena pro Křižovnické náměstí. Praha nejdříve uvažovala o dvou místech, kde statue měla tohoto panovníka připomínat.
Úvahy začaly na Koňském trhu
Když bylo v první polovině 19. století upravováno dn. Václavské náměstí, vznikl návrh umístit ji právě sem, na „srdce“ Nového Města pražského, které Karel IV. založil. Učastníci diskusí se shodli na tom, že socha by měla být z nanejvýše odolného materiálu, který by nezdolala první povodeň, takže přicházel v úvahu pouze kov. Bylo již zvoleno konkrétní místo mezi dvěma kašnami v dolní části rynku – jenže „jak tomu již s lidskými plány bývá, nápad utonul v hlubinách zapomnění“.
První pokus na Dobytčím trhu vypadal nadějně
Zemský advokát JUDr. Josef Zahořanský z Vorlíka navrhl zemské vládě vztyčit takovou sochu na dn. Karlově náměstí. Informoval o tom, že bavorský malíř, kreslíř, rytec a první ředitel Akademie výtvarných umění v Praze Josef Bergler (*1753—†1829) zhotovil sépiovým inkoustem náčrtek, podle nějž Václav Prachner (*1784—1832), pražský sochař, řezbář a formíř zformoval malý model. (Tento inkoust vypouští Sepia Officinallis při úniku před nepřítelem, aby se stala „neviditelnou“.) Prachner také nabídl „zhotovit konečnou státui za nějakých šest až osm stovek zlatých“.
Socha měla stát před kriminálním soudem na severní straně náměstí, jenže primátor pochyboval, zda právě tato budova je pro umístění Karla IV. vhodná. Navíc rynek tehdy „zdobila“ jednak Slanečková bouda (prodejna sušených ryb), jednak v centrální části skupina dosti nevzhledných domků.
Obec však tehdy neměla na vykoupení oněch domků peníze, které by se daly získat „z výnosu veřejné subskripce na pomník vypsané,“ čímž debaty o této lokalitě utichly.
Fürsteberská železárna nabídku odmítla
Po smrti JUDr. Zahořanského se ukázalo, že se mu podařilo vybrat pro pomník nejslavnějšího českého krále téměř osm set zlatých, které byly většinou uloženy u České spořitelny (založené roku 1825 a sídlící nejprve v budově dn. poslanecké sněmovny). Když se o tom dozvěděl v dubnu 1835 nový primátor, požádal o zřízení Spolku pro stavbu císařského pomníku.
Do jednání vstoupil nejvyšší purkrabí Karel hrabě Chotek (v této vysoké funkci byl sedmnáct let – od roku 1826 do roku 1843) a roku 1835 doporučil zjistit, jak se k onomu návrhu staví veřejnost a co mu říkají odborníci. Tehdejší policejní ředitel mu vyšel vstříc a sdělil mu, že zájem je o statui velkolepou, provedenou podle návrhu výše zmíněného odborníka V. Prachnera, a že co se materiálu týče, vítězí kov. Proto své služby nabídly knížecí železárny fürstenberského panství v Novém Jáchymově, jenže správní rada železárny si uvědomila, že by to znamenalo pracovat na pražské zakázce dva roky, což by bylo možné jen za podmínky, že by odřekla ostatní zákazníky. Proto 10. října 1836 odeslala do Prahy list, že za zakázku „se zdvořilým politováním“ odříká.
Bronz navrhli vybraní odborníci
Ti nejprve konstatovali, že pro toto náměstí by památník musel být vysoký minimálně 10,25 metrů. Pak se věnovali materiálu, z nějž měla být socha zhotovena. V první řadě odmítli laciný pískovec (který navíc potřebuje ochranný povlak barvy), ale byli i „rozhodnými odpůrci železné litiny“. Odůvodňovali to tím, že nemají-li být litinová díla ohrožena oxidací, bylo by nezbytné je ošetřovat olejem, který ovšem při opakovaném natírání „setře každou jemnost a ostrost modelace“. Poukazovali také na to, že by bylo nutno počítat mj. i s výdaji na opakovanou stavbu lešení pro natěrače.
Z tohoto důvodu navrhovali bronz, který nepodléhá zkáze, ale tím šance Karlova náměstí na to pyšnit se Otcem vlasti skončily.
„Ne, lépe nebylo lze volit“, než Křižovnické náměstí – prohlásil autor sochy
Výbor pro oslavy 500. výročí založení Karlovy univerzity jednal o umístění sochy právě na Křižovnickém náměstí s velmistrem řádu křižovníků s červenou hvězdou Jacobem Beerem (*1796—†1866). Jelikož výše zmínění umělci Josef Bergner a Václav Prachner již zemřeli, bylo nutno najít nového umělce, který by se sochy ujal. Nejprve oslovený česko-německý sochař Emanuel Max (*1810—†1901) nabídku odmítl, ale přijal ji mladý německý sochař Ernst Julius Hähnel (*1811—†1891).
Důležité bylo, že císař Ferdinand V. (1835—1848) souhlasil jak s definitivním umístěním statuje právě na tomto rynečku, tak s výběrem autora sochy, který si s dílem pospíšil. Jakmile ho roku 1846 dokončil, byl model odlit v Norimberku, a začala jednání o náročném kovovém podstavci, který slíbila ulít saská huť.
Paradoxně teprve v této fázi nabídl spolupráci zmíněný Emanuel Max, podle vrstevníků samolibý zhýčkaný umělec, který dozajista velmi těžce nesl, když mu dotyčný výbor na jeho opožděnou nabídku neodpověděl.
Samozřejmě se našli kritici umístění sochy na malém Křižovnickém náměstí, a požadovali pro zakladatele pražské univerzity, významného českého a římského krále i římského císaře náměstí mnohem rozlehlejší. Patřili k nim zejména ti, kteří přispívali na pomník v době, kdy se jednalo o jeho umístění na dn. Karlově náměstí. Další skupina nespokojenců se obávala, že Staroměstská mostní věž císařovu sochu „utlačí“.
Ovšem E. J. Hähnel v německy psaném deníku Bohemia (vycházejícím pod různými názvy v letech 1828—1938) bez zaváhání všechny obavy odmítl jako neodůvodněné. Řekl, že ti, co požadovali pro sochu velké náměstí, zapomněli na to, že „na takovém, jak oni je požadují, památník by se seschl na pouhou stafáž. V malé prostoře divák nabude okamžitého přehledu díla, v celku i v detailech, spojeného navrch s momentem překvapení, čehož by na velkém prostranství nikdy nebylo.“
