Podle historika A. Novotného si museli Pražané počkat na „prvé pravidelné, od té doby již neustavší osvětlení ulic“ až do 21 hodin dne do 28. června 1723. O jeho zavedení rozhodl Karel VI. (1711—1740; otec Marie Terezie) v předstihu před svou korunovací českým králem, která se odehrála 5. září téhož roku. Lamp bylo 120 a svítily pouze na trase Hradčanské náměstí přes Malou Stranu, Karlův most, Staroměstské náměstí a část Celetné.

Na počátku sloužily lampy olejové

Tyto veřejné lampy byly knotové, naléval se do nich lněný olej a obsluhovali je lampáři, kteří chodili – vybaveni asi tři metry dlouhým žebříkem – večer rozsvěcet a ráno zhášet. K jejich povinnostem patřilo také čištění a dolévání oleje. Kdo by rozbil veřejnou lampu, musel zaplatit pokutu ve výši 100 zlatých, neboť „poškodil to, co zřízeno z úcty k císaři a v zájmu všeobecného pohodlí“. Kdo nemohl takovou pokutu zaplatit, byl poslán „na čtyři neděle k „šancovní práci“ (na výstavbě či opravách městských hradeb-pozn. aut.).

Pražané kritizovali olejové lampy za matné světlo a zlobilo je úplňkové nařízení

Tehdejší lampy vydávaly světlo, které „více klamalo, než osvětlovalo“ a zhášel je i lehký vánek, a nespokojenost neřešilo ani zvyšování jejich počtu. Například během padesáti let jejich počet vzrostl roku 1773 z původních 120 na 170.

Základem úplňkového nařízení, které vyšlo asi v 70. letech 18. století, byl příkaz „neosvětlovati ulice vůbec v době nového měsíce nebo úplňku“. Dodržoval se tak důsledně, že svícení se řídilo „přesně fázemi měsíce, jak udávány v kalendářích“, a to paradoxně i tehdy, když byl „měsíc třeba docela schován za hustými mraky“.

Roku 1791 byla délka svícení odstupňována „podle délky denního světla v jednotlivých ročních obdobích“, roku 1823 se snažilo osvětlovat ulice již 1304 olejových lamp, z nichž 1050 bylo ve vlastnictví města a 254 v soukromých rukou.

Kvůli nespokojeným Pražanům zkoušelo město již roku 1824 na Ovocném trhu a v Rytířské ulici olejové lampy s tzv. argantským hořákem (podle odborníků šlo o hořák s dutým knotem a s hluboce zasunutým skleněným cylindrem), které se vyznačovaly vyšší svítivostí a nečadily, takže byly původní olejové svítilny nahrazovány postupně svítilnami argantskými.

Jelikož magistrát neměl na další vylepšování peníze, snažil se třeba ještě roku 1862 šetřit tak, že polovina svítilen byla tzv. půlnoční, protože svítily – jak název napovídá – pouze do půlnoci.

I plynová novinka měla své „dětské mouchy“

Praha mohla mít nesrovnatelně výkonnější osvětlení plynem již v roce 1828, ale pražský magistrát odmítl nabídku londýnské společnosti Imperial Continental Gaz association na vybudování zařízení pro výrobu a využití plynu.

Prvních dvě stě plynových lamp dostala Praha teprve na základě smlouvy uzavřené na dvacet let s německou Vratislavskou společností (později patřící Belgičanům), která postavila roku 1847 první plynárnu v Karlíně. První se slavnostně rozsvítily 15. září téhož roku a zvídaví Pražané nelenili a chodívali si je – jako každou novotu – prohlížet. Osvětlovaly 66 ulic a náměstí Starého Města, 27 Nového Města a 21 Malé Strany. (V domácnostech tehdy převládaly levnější petrolejové lampy.)

Zpočátku šlo ovšem o odkryté hořáky, „kde plyn, unikaje na konci rourky, přímo hned na vzduchu hořel“, takže ani ony nevydávaly dostatek světla. Navíc smlouva s plynárnou „zapomněla“ stanovit intenzitu světla a ke všemu lampy stály pouze na hlavních a frekventovaných ulicích. Byly jedna od druhé vzdáleny 25—35 metrů, a vytvořily jakýsi světelný kruh, který vedl od Poříčské brány (stojící přibližně v místech bývalého nádraží Těšnov) Celetnou na Staroměstské náměstí ke Karlovu mostu, po nábřeží k dnešní Národní, ulicí 28. října a Na Příkopě zpět k Poříčské bráně.

Ve většině ostatních ulic nadále blikaly olejové lampy, a navíc za měsíčního úplňku i tehdy zůstávaly všechny lampy zhasnuté.

Pro úplnost dodám, že roku 1857 byla uvedena do provozu smíchovská plynárna, od roku 1866 žižkovská, roku 1884 holešovická a 1927 michelská.

Za „rohem“ čekal nebezpečný konkurent zv. elektřina

Plyn postupem času zredukoval svoje služby především na topení a vaření, a veřejného osvětlení se ujala novinka, jíž se lidé zpočátku obávali, jelikož ji neviděli, ani si na ni nemohli sáhnout. Navíc se např. tradovalo, že kdyby automobil jezdící na elektřinu převážel potraviny, ty by způsobovaly závažné zdravotní potíže.

První městskou elektrárnu v Čechách i v Praze (z nichž většina byla uhelných, eventuálně vodních) postavil na předměstském Žižkově František Křižík v letech 1888 až 1889. Zprovozněna byla 1. prosince 1889, kdy se rozsvítily v tamní ulici Husova, Prokopova, Poděbradova i Poděbradovo náměstí první obloukovky, zatímco ostatní ulice se podělily o 110 žárovek.

I tehdy se však šetřilo, takže „byla-li noc měsíčná, byla elektrárna o 21. hodině vypjata“.Obě tato elektrická svítidla fungovala v Praze až do počátku 20. století společně; poslední obloukovka sloužící coby veřejné osvětlení byla demontována roku 1923 na Vinohradech.

Historie elektráren by vystačila na samostatnou knihu. My si zde však pouze připomeneme, že nejprve vznikaly výrobny elektrické energie malé (pro Staroměstskou radnici, pro linky tramvajových tratí apod.), po městské žižkovské elektrárně vznikla například roku 1895 elektrárna v Karlíně, ovšem nejdůležitější pro Prahu bylo, že roku 1898 došlo ke schválení stavby ústřední pražské elektrárny v Holešovicích.

Nostalgické centrum Prahy

I když elektřina zvítězila na celé čáře, například turisticky lákavou Královskou cestu osvětluje opět plynové světlo, a to od Prašné brány (kde stával Králův dvůr) až na Hradčanské náměstí. Plynem je osvětlován jako jediný na světě také Karlův most, jehož lampy se sice rozsvícejí na dálku, ale o adventu cca v 16.05—1615 h. to činí lampář. Ten nejprve rozsvěcí lampy na pravé části Křižovnického náměstí a na pravé straně mostu, na jeho malostranském konci se otočí, a rozsvěcuje plynové lampy na levé straně mostu a náměstí.