Co přinesly Pražanům první dny některých let
Část „hlavičky“ tohoto úspěšného časopis. (Kresba: Jiří Filípek)

Na úvod nového kalendářního roku jsem připravila tři události, které se v minulosti odehrály ve dnech od 1. do 6. ledna.

Nový český časopis, z nějž „vykvetly“ Květy

Roku 1829 se Pražanům představila tiskovina Jindy a nyní, kterou založil Jan Hýbl (*1786—†1834) a dal jí tehdy typicky dlouhý podtitul: „Sbírka obrazů pamětihodných osob, věcí a příběhů z minulosti a přítomnosti s připojeným popsáním a jiným rozmanitým vypisováním.“ Její obsah tvořily většinou překlady z obdobně laděného německého časopisu, ale přilákala jen málo čtenářů, takže ji Hýbl předal roku 1831 nakladateli Janu Hostivítu Pospíšilovi (*1785—†1868). Ten však došel po čase k názoru, že musí získat redaktora, schopného zvýšit úroveň a prodejnost Jindy a nyní. 

Obrátil se proto na Josefa Kajetána Tyla (*1808—†1856), který začal 1. ledna 1833 vydávat časopis téhož názvu s kratším modernějším podtitulem „národní zábavník pro Čechy, Moravu a Slovany v Uhřích“. Články pro první čísla musel psát sám, a to tak, aby získal nové čtenáře. Nemohl být však uveden v tiráži, protože coby státní úředník – furýr (pomocný účetní ve vojenském zásobování v kasárnách na dn. nám. Republiky) nesměl vykonávat post redaktora. V tiráži byl uveden pouze nakladatel Pospíšil, ale čtenáři brzy přišli na to, že příspěvky psal J. K. Tyl. 

Jeho „redakcí“ byla kasárenská ložnice, kterou sdílel se dvěma kolegy, a kromě nich mu dělal společnost „hrubý stůl, ořezaný brk a blikající svíčka“.

Vedle Tylových povídek našli Pražané v časopise oznámení o nových knihách a divadelních představení, naučná pojednání o historii a cestování, společenskou rubriku ap. Počet odběratelů Jindy a nyní rostl, což sice Tyla těšilo, ale měl vyšší ambice: rozhodl se vydávat časopis pro lidové čtenáře, které chtěl nenásilnou formou nejen bavit, ale i vzdělávat a získávat je pro národní cíle. 

Takovým časopisem se staly Kwěty české (později Kwěty a Květy), označované za „významnou tribunu kulturního a národně politického života předbřeznové doby.“ Jejich první číslo vyšlo 2. ledna 1834, byly typem tiskoviny označované jako „zábavník“ a Tyl psal i zde zpočátku všechny články sám. Teprve později získal další přispěvatele a z Květů se stal nejčtenější časopis své doby. 

Část „hlavičky“ tohoto úspěšného časopis. (Kresba: Jiří Filípek)
Část „hlavičky“ tohoto úspěšného časopis. (Kresba: Jiří Filípek)

První sjezd na lyžích se v Praze odehrál na pražském Václavském náměstí 

K této výjimečné události došlo 5. ledna roku 1887 a jejím hlavním protagonistou se stal syn zámožného pražského podnikatele – Josef Rössler-Ořovský (*1869—†1933). Byl propagátorem mnoha druhů sportů – od rychlobruslení, ledního hokeje, tenisu, jachtingu přes lehkou i těžkou atletiku, fotbal a kanoistiku až ke skijáctví, jak se tehdy říkalo lyžování. 

Lyžař Jiří Rössler-Ořovský (Kresba: Jiří Filípek)
Lyžař Jiří Rössler-Ořovský (Kresba: Jiří Filípek)

K tomuto zimnímu sportu se dostal zajímavým způsobem. V listopadu roku 1886 se obrátil pod hlavičkou Bruslařského závodního klubu na několik firem v Christianii (dn. Oslu) a ve Stockholmu, které žádal o zaslání nabídky sportovní výzbroje, zejména moderních bruslí. Firma Heyde α Gustafsson mu tehdy poslala i nabídku lyží, neboť její zaměstnanci přeložili slova „Bruslařský klub“ jako „Bruslar-ski-klub“, neboli lyžařský klub jakéhosi pana Bruslara. 

Josef si objednal jeden norský typ lyží „s rákosovým vázáním a druhý finský s dlouhými řemeny“. Navíc celníci si se zásilkou označenou slovy „das Sperrgut“ (neskladné zboží) nevěděli rady, a tak ji proclili posvém: podle jedné verze jako vesla, podle jiné jako „Holzwaare gemeine, nicht lackierte“ (tedy „dřevo obyčejné, nelakované“). 

„Otec českého sportu“ Josef Rössler lyže vybalil zmíněného 5. ledna a ještě týž den je vyzkoušel společně s mladším bratrem Karlem na dvoře otcova domu v Jindřišské ulici čp. 901/5. A večer sjeli za velké pozornosti zvědavých Pražanů horní část Václavského náměstí mezi rozestavěným Národním muzeem a Jindřišskou ulicí. 

Téhož roku založil Josef při Bruslařském závodním klubu také první Český ski-klub a pozval z Norska prvního instruktora lyžování.

Záhadné tříkrálové strašení

O tom dostal roku 1851 jako první zprávu asi ve 22 hodin kolem svátku Tří králů, připadajícího na 6. ledna, inspektor Pražského hradu Ernst Rudolph (*1783—†1860; více se o této málo známé funkci dozvíte v II. dílu připravované knihy Pražská okénka). 

Ernst Rudolph vykonával funkci hradního inspektora v letech 1816—1860. (Kresba: Jiří Filípek)
Ernst Rudolph vykonával funkci hradního inspektora v letech 1816—1860. (Kresba: Jiří Filípek)

Zvuk připomínající klepání zedníků či kameníků se ozýval v severním hradním traktu, ve zdi zasahující na II. nádvoří, která byla součástí bytu dvorního sekretáře Preiningera. Někdy trvaly tyto zvuky jen chvíli, jindy až do rána, a sekretář, jehož to vylekalo jako prvního, považoval po několika dnech za svou povinnost nahlásit to zmíněnému inspektorovi. I ten dostal strach, když klepání zaslechl, neboť některé byty kolem sekretářova bytu byly nevyužívané, a sousedící vojenské zásobovací skladiště končilo provoz ve 20 hodin. Po nahlášení oné záhady Ernstem Rudolphem vznikla vyšetřovací komise tvořená mj. hradčanským policejním komisařem a dvěma minéry (zákopníky), povolanými telegraficky z Terezína. Ti všichni prošli místnosti přiléhající k Preiningerovu bytu, a z plánů hradu si ověřili, že za prvé pod „klepacím“ křídlem nejsou sklepy a pod Španělským sálem byly vybudovány konírny. Výsledek tohoto zjištění poslal Rudolph s hlášením do Vídně nejvyššímu hofmistrovskému úřadu.

Stoka nic neobjasnila, a nešlo ani o Bakunina

Ovšem při další prohlídce plánů severních hradních budov si členové hradní komise uvědomili, že na III. nádvoří Pražského hradu začíná hlavní hradní stoka ústící do propusti Brusnice pod Prašným mostem. Muži se tedy nasoukali do úzké a strmé stoky, v níž se mohli postavit teprve po absolvování necelých dvaceti metrů od vstupu do ní. Ani tam však nenalezli stopy po kutání, a pod II. nádvořím objevili pouze „ve zdivu stoky otvor, vedoucí do dosti veliké místnosti, kde se válela pohozená stará prkna, a v jejích zdech byl otvor, vedoucí do místnosti menší.“ O těchto prostorách nikdo neměl ani tušení a proto nebyly v plánech zakresleny, ale ani ty nevnesly do záhady jasno. 

Jeden z minérů nařídil, aby na západní straně Jeleního příkopu, kam byl tehdy přístup v podstatě veřejný, „byla postavena zeď a kanál se zahradil trojí mříží“. Navíc byla zvýšena zeď při severní straně Španělského sálu, a stromy, které u ní rostly, byly až do vzdálenosti asi tři a půl metru vykáceny. Na závěr padlo nařízení, aby stoka byla častěji prohlížena. 

Fakt, že toto hradní klepání zaujalo dokonce i ministerstvo války, měl svůj důvod. V káznici kněží u hradního kostela sv. Jiří, zřízené v přilehlém bývalém klášteře, bylo totiž od roku 1849 vězněno mnoho politických vězňů, včetně ruského revolucionáře M. A. Bakunina (*1814—†1876), internovaného zde od června 1850. 

O něm bylo známo, že by ho němečtí demokraté rádi vysvobodili a navíc se na pražských nárožích objevovaly tajně vylepované výhrůžné plakáty, podle nichž nebudou-li političtí vězni propuštěni, je nutno očekávat odvetná opatření včetně vyhození Pražského hradu do povětří. 

Nakonec tato dlouho přísně utajovaná záhada skončila do ztracena. Kanál byl zahrazen trojí mříží, Bakunin byl po jedenáctiměsíčním hradním vyšetřování odvezen do olomouckých kasemat, a roku 1854 bylo u příležitosti sňatku císaře Františka Josefa I. se Sisi propuštěno z hradní věznice v rámci „svatební“ amnestie 240 politických vězňů.

Přihlaste se k odběru newsletteru

A články z rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové vám budou chodit zdarma přímo do vaší e-mailové schránky.

Máte rádi články z rubriky Pražské okénko?

Podpořte jejich vznik libovolnou částkou.
Načtěte do svého bankovnictví tento QR kód a nastavte částku dle libosti. Přednastaveno tam je 300 Kč, v jaké výši bude váš příspěvek, je jen na vás. Peníze takto posíláte na účet č. 4542775036/5500 vedený u Raiffeisenbank. Děkujeme.

Stanislava Jarolímková

Stanislava Jarolímková

Autorka rubriky Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové. Její medailonek najdete tady.

Autory ilustrací pro rubriku jsou Karel Benetka, Jiří Filípek a Miloslav Čech.

Rubriky

Sledujte PKK i na sociálních sítích

Máte pro nás námět na téma nebo článek? Máte zájem o rozhovor nebo máte tip na zajímavého respondenta? Ozvěte se nám.

 

Chtěli byste na portálu Praha křížem krážem publikovat vlastní článek? Nebo máte zájem o smysluplné PR pro svůj projekt, knihu nebo podnik? Napište nám.