Po dobu adventu narůstalo mezi Pražany velké těšení na vánoční svátky. Čekaly na ně nejen děti, ale také obchodníci, výrobci betlémů z různých materiálů, prodejci stromků, či nezaměstnaní, kteří nabízeli, že vyčistí obchůdky, pekárny, pivovary či kavárny. Věděli, že si odnesou buď nějaké drobné, nebo vánočku, trochu piva či kávu.
Mikulášské a adventní trhy
Konaly se na velkých náměstích a podle Gézy Včeličky byly nejkrásnější ty na Staroměstském náměstí. Vzpomínal na ně takto: „Už od Kozího plácku ji bylo z dálky vidět i slyšet, tu záplavu pestrého, bleskometného světla. Tu vesnici plátěných chalup. Muziky houpaček, kolotočů a střelnic. Než ses dostal Dlouhou třídou, chvěl ses nedočkavostí jako psík.“
Nabídka prodejců bývala bohatá, až oči přecházely. Byly tu postavičky čertů a Mikulášů, nafukovací balonky mňoukající jako kočky, plechové svícínky na stromky, zlaté řetězy, dekorace pro betlémy a skleněné ozdobičky.
Velkým lákadlem bývaly i laskominy jako mandle, turecký med či orientální pamlsek zvaný sučuku, což prý byly jakési jaterničky v barvách červené a žluté, které lákaly především svou cizokrajností.
Nejen Mikuláši v doprovodu čertů a andělů
Vousatí Mikuldové se svým doprovodem chodívali v Praze již v 19. století, a roznášeli obvykle jablíčka, cukrátka, ořechy, křížaly a čerty ze sušených švestek. Navštěvovali jak veřejné místnosti, tak domácnosti s malými dětmi.
V 16. století chtěl Martin Luther připravit Mikuláše a jeho průvodce o výdělky. Navrhoval totiž, aby dárky nosilo místo něj na Vánoce miminko jménem Ježíšek, ale tvrdohlaví Češi se o mikuldovské obdarovávání nedali připravit, a ponechali si oba termíny.
Jesličky pro radost i pro výdělek
Tento symbol Vánoc si naši předkové začali stavět doma poté, co je zakázal vystavovat v kostelech roku 1782 Josef II. Lidé je zhotovovali pro děti či na prodej z pomalovaného tuhého papíru, z chlebové střídky, z vosku, dřeva či ze žitné mouky smíchané s klihem a pilinami, přičemž tato směs se nalévala do keramické formy a pekla v peci. Pražané však často znázorňovali místo exotické přírody s velbloudy českou krajinu nebo hospůdku.
Cedule „zde jsou jesle k vyděni“ lákala na oblíbené divadlo
Šlo o neobvyklá loutková divadla, která zažívala boom zejména v 70. až 80. letech 19. století a milovali je dospělí i děti. Často je zřizovali řemeslníci ve svých dílnách či hostinští v sálech, diváci usedali na prkna položená přes židle nebo na bedny, a čekali, až představení začne.
Je zajímavé, že zpočátku se sice hrálo hlavně o Ježíškově narození, o třech králích či o Herodesovi, ale postupně čím dál tím více převládala témata zcela nevánoční. Šlo o scénky z pražského pouličního života, v nichž vystupovaly takové figurky jako lampář, dráteník, kominík apod., a zaznívaly tu pražské aktuální vtipy a písničky. Nechyběly ani scénky, kdy paní mistrová s vřeštícím dítkem v náručí jde hledat do hospody svého muže, který od ní dostane za nadšeného jásotu diváků nakládačku.
Hrdinou býval Kašpárek a pomůckou se stávalo koště
Takovýchto představení se uskutečnilo denně několik – a vždy byla všechna místa obsazena. Nejoblíbenější postavičkou býval Kašpárek v dlouhé červené sukni a s čapkou s rolničkami, který oběma ručkama přijímal od dětských diváků za své výkony nejčastěji jablíčka.
Je úsměvné, že koště bývalo skutečně důležitou pomůckou provozovatelů těchto jeslí, protože s jeho pomocí „vymetali“ děti schovávající se pod lavice, aby ušetřily vstupné za další představení.
Vánoční divadélka byla úředně zakázána koncem 70. let 19. století.
